poprava ke snídani

Sunday, 7. January 2007

Myš nechytnete na kus sýra, ale na obyčejný kousíček chleba. Už dávno máme sadu pastiček, které se na sezónní nájezdy hrabošů osvědčily. Vždycky mě to udivuje, protože si představuju, že když myš s podezřením hledí na sýr, tak pak musí výborně čichat i daleko přízračnější pach: zaschlou krev a bůhví jaké ještě molekuly jejího nešťastného předchůdce. Nikdy jsem si k pastičkám zblízka nečichl, přesto jsem přesvědčen, že tu kovově-myšinovo-nasládlou vůni dokonale znám.

Stejně tak, když si představuju státem prováděnou popravu, neděsí mě ani tak představa bolesti či nepovedeného úkonu, ale nejdřív ze všeho ty vůně. Kápě, kterou vám dají na hlavu, páchne smrtelným potem předchozích nešťastníků. Položí vám hlavu pod gilotinu, a vy vidíte, že nerezové korýtko není dobře vyčištěné a cítíte tu povědomou kovově násládlou vůni. Když se k vám kat nakloní, aby vám nasadil oprátku, ovine vás nakyslý pach jeho potu vyloučeného stresem – a to bude poslední myšlenka, s níž odcházíte na věčnost.

Zdá se vám to nechutné? Mě se zdálo nechutné veškeré zpravodajství, které se v tomto týdnu odehrávalo kolem Saddámovy popravy. Poslouchal jsem celou dobu jen rádio, ale televize se asi moc nelišila.

Kdybych chtěl pro Saddáma udělat něco opravdu dobrého, tak bych každý jeho krok za života i po smrti medializoval. Tuto službu mu nesmírně agilně poskytovala světová média, dokonce i moje oblíbené BBC. Nevím, proč jsem se musel během soudního procesu dovídat kdejakou hlášku, kterou Saddám sdělil soudci – ve skutečnosti nemluvil k soudci, ale ke světovým médiím – a ta ji jako hypnotizovaná vzápětí skutečně zařadila do hlavních titulků. A už vůbec nevím, proč jsem byl nucený s ostatními posluchači (nejen BBC, ale i našich nebulvárních rádií, Radio Česko, Český rozhlas 6, Radiožurnál) přemítat napřed nad přípravou popravy, pak nad uspokojením z jejího důstojného průběhu, a pak nad rozčarováním z nedůstojného průběhu.

Zabývat se etickými aspekty trestu smrti v zemi, kde každý den nějaký idiot zabije bombou na třicet lidí a neznámý počet jich zmrzačí, je útlocitné. Tahle poprava je mediální, nikoli morální problém. Připadá mi neslušné ne to, že okolostojící na Saddáma při exekuci vykřikují, ale to, že mi to je předkládáno jako důležitá zpráva. Média musí zprostředkovávat, jenže tohle by přece měla být noticka někam na šestou stránku mezi nezvěstné potápěče z Rudého moře a bahrainského sportovce, který přišel o občanství.

Místo toho západní média přijímají roli saddámovské propagandy. Udržet si důstojnost před oprátkou stojí za to, když víte, že vás sleduje celý svět. Těžko si ten člověk mohl přát lepší smrt. Kdo ví, zda uspokojení nad tím, že neumírá sám v zapomenutí, nýbrž že se nyní zapisuje do dějin snad více než kdy předtím, nepřemohlo i všechny ty podivné vůně, které mu v tom okamžiku pronikly k nosu. Saddámovy oběti nedostaly ani promile jeho mediálního prostoru. To je nespravedlnost – ovšem naše. Přál bych Saddámovi jediné: mediální smrt.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.