polož si hlavičku

Thursday, 17. July 2008

Ležíme na boku a mžouráme před sebe. Naše hlava je naležato a s ní i celý náš pohled na svět.

Vypadá, že v tom není žádný problém. Prostě normální pohled, jak ho nosíme vzpřímení, nyní pouze otočený o 90°.

Víme přece, jak svět vypadá a proto se samozřejmostí každou ležatou věc v ležatém pohledu tlumočíme jako „vlastně“ stojatou, a stojatou, že je ležatá.

Připomenu tři dramatické okolnosti, které tuto pokojnou představu ohrožují.

Svoje oči máme uzpůsobené k prostorovému vidění, jsou ale jenom dvě. A tak se nám prostor vyvíjí jen v jejich rovině. Při ležení na boku zrak ohmatává jiné hrany věcí, než předtím ve vzpřímené poloze. Dřív jsme objímali převážně boky, nyní hlavně dřívější spodky a vršky.

Uplatňuje se také tvar zorného pole. Jeho šířka je při binokulárním vidění přibližně o polovinu delší než výška, a tak nám s vodorovně natočenou hlavou do pohledu významně vstupuje zenit a nadir. Zorné pole v pozici pohovky umožňuje vidět více z toho, co dřív bylo vertikálou.

A konečně, když odoláme automatizmu označovat rotovaný pohled za něco pouze provizorního, a vezmeme ho doslova, „takový, jaký je“, pak přirozeně uznáme, že pootočený obraz je zcela novým obrazem.

Tenhle šokující fakt jsme si zažili s Grafikou 2 v depozitáři Behemotu, kde jsme dvě nebo možná tři hodiny koukali na jeden akryl na lepence od Stratila. Vždycky jsme ho po nějaké době obrátili o dalších devadesát stupňů – a zírali jsme, že to vůbec není „ten obraz, který jsme jenom otočili o 90°stupňů“ – ale cosi absolutně jiného.

Příznakem, že narážíme na záhadu během bílého dne, jsou terminologické obtíže, na které zákonitě dochází při řeči o ležaté poloze. Podobně, jako je nepochopením říct o barvoslepém, který nerozlišuje zelenou a červenou, že vidí modře a žlutě, anebo se ptát u homosexuálního páru, který z nich teda představuje „muže“, a který „ženu“ – tak i u nakloněného pohledu nemůžeme více mluvit o vršku, spodku apod. Tyto pojmy se hodily výhradně pro polohu vzpřímenou a nyní nás leda odvádějí od toho, abychom novou situaci vzali nepředpojatě tak, jak se nám jeví. A uznali, že pro ni nemáme dosud slova.

O kolik musíme obraz otočit, aby z něho byl nový obraz? Pověstný Picassův Renoir pověšený nakřivo svým natočením zřejmě paradoxně potvrzoval správnou svislou pozici. Malé výkyvy bude náš zrak asi vždycky kompenzovat ve prospěch standardní polohy. Ale kdybychom byli rigorózní, tak každé nepatrné pootočení bychom měli dokázat uvidět jako novou situaci.

Když jsme ještě mysleli, že se obraz změnou polohy nemění, nebyl problém ho naráz povšechně uvidět – ale jak to máme udělat nyní, když bychom třeba chtěli vidět v jednom pohledu obraz vzhůru nohama a normálně zároveň? Pro boží oči to zajisté nebude problém, jistě vidí všechna natočení zaráz, i každé zvlášť, i jejich všechny kombinace. Ale lidským očím k tomu, aby šly šejdrem, bohatě stačí, když s nimi zkusíme uvidět obraz před sebou vzhůru nohama…

Nejvyšší čas na té pohovce zavřít oči!

původní komentáře: 

1 otáčení obrázku Wu WWW 20.07.2008, 19:28:58

Čas od času se mi u některé z kresbiček stane, že ji po dokončení (jsou to vesměs abstrakce) otáčím a zkouším, co z ní \"vypadne\“. Většinou se vrátím k té původní poloze, protože jsem si na ni během kreslení stihl zvyknout, ale jsou to opravdu čtyři různé obrázky.

2 ano,.. 15xQ 26.12.2008, 17:18:51

mě se to stává také, zpravidla najednou zjistím, že vzhůru nohama se mi obrázek líbí víc :)

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.