pochodně

Friday, 14. April 2006

„Měli jsme tady jednoho učitele, a ten zapaloval. Vodil žáky a zapaloval. My taky zapalujeme.“ Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, o čem paní ředitelka klatovské galerie Flašarová, v roce 1993, kdy jsem tam měl krásnou výstavu, vlastně mluví.

Stříhali jsme v pondělí s Evou nově zasazené stromky na zahradě a vzali jsme si k tomu otce. Byl jsem rád, že bude u toho. Kromě toho, že to umí a my ne, tak taky trochu z důvodů symbolických – nebo jak je nazvat. Zdálo se mi důležité, aby se toho účastnil. Otec ovšem převzal iniciativu: teď mi to tady zalij, proč mi to držíš tady, ustřihni mi to tady… Všechno jsme dělali JEMU, a tak jsem s hrůzou pozoroval, že mě to přestává bavit. Stříhali jsme to přece SOBĚ, byť v tom širokém smyslu, který nezahrnuje jen nás, naše potomky a jejich potomky, ale celou rodinu, včetně otce samozřejmě, a nakonec se to vlévá do kosmického proudu všech kladných aktivit, které něco sázejí a pěstují, na rozdíl od těch, které kazí a ničí.

Zhrozil jsem se, protože jsem se v tom uviděl. Zvláštní schopnost otrávit své pomocníky tím, že na sebe vezmu jejich iniciativu, jsem najednou uviděl jako rodinnou zátěž. Překvapilo mě to: jak se to snáší s tím, že současně s tím máme v genech manické vzplanutí pro ideu, nezřídka následované výkonem, jenž je v dané oblasti považován za nadlidský. V případě otce, který má na jedné noze protézu a z druhé mu odchází hmatový cit, získává titánský charakter kdejaká banální činnost na zahradě nebo doma. Jak to, ptal jsem se, že to božské nadšení zůstává jen v nás, jak to, že když jsme obklopeni blízkými, nadšení nepřenášíme, naopak dokážeme okolí dokonale demotivovat.

Promítl jsem si svoje studenty a usoudil jsem, že je to se mnou stejné jako s otcem nebo horší. Sice asi neříkám, namalujte mi studii, přineste mi kresby z večerňáku, ale asi neumím způsobit, aby všechno dělali ne kvůli mně, nýbrž kvůli sobě – v tom širokém smyslu.

Ještě výraznější je to u mých dítek, které nejednou vyhlásily, že nějakou domácí práci udělají, ale jedině sami.

Připomněl jsem si několik lidí, kteří zapalovali – krátce po Akademii to byl třeba spolužák Řehořík, na AVU mezi pedagogy to byl Jiří David. Táhly se za nimi následovníci, kteří měli v oku plamen nového evangelia – v případě Zdenka Řehoříka vzor chlapské arogance a iniciativy, v případě Jiřího se důvod přitažlivosti jevil víc ideologický.

Teprve na těchto dvou příkladech jsem si uvědomil, že vlastně nechci zapalovat. Když už bych měl zacházet s ohněm, tak bych ho asi uměl udržovat, vařit na něm nebo v něm tavit, a klidně ho v případě nutnosti i pomáhat hasit.

Nakolik se takto přízemním posláním pouze vymlouvám, že mi schází základní pedagogický parametr, těžko sám posoudím. Přál bych si spíš, aby to byl projev důvěry nebo úcty k lidem, když si říkám, že každý ať se zapálí sám, když dosáhne vyprahlosti k tomu nutné.

původní komentáře: 

1 Nikdy by mě nenapadlo Andrea 20.04.2006, 00:59:50

Nikdy by mě nenapadlo, že jste takový psavec. Jistě znám Vás jen z doslechu, z chodeb fakulty, z vyprávění, takže vůbec. Ale potěšilo mne že se to dá číst, že se tomu nedá upřít i jistá kvalita nebo alespoň zajímavost. A hřeje to.

2 Není to tak horký! Typlt 20.04.2006, 14:07:23

Ale Vladimíre, není to tak horký! Myslím, že třeba mě jsi zatím od ničeho neodradil, spíš naopak. A víc je takových. Vztahy v rodině nejsou ve všech případech dobrým východiskem úvah, protože tam jde občas o sebeobranu, udržování základní hranice, a lidi přehánějí všechna gesta odmítnutí. Nemrskej se příliš, není třeba.

3 freud koko WWW 21.04.2006, 10:51:29

díky za útěchu – snad to skutečně není tak hrozny; paní Flašarová mi to nakonec říkala právě proto, že mě měla za hyperaktivního pyromana;
ale to zrcadlení ve vlastní rodině je neodvratné, jak se každý syn celý život pokouší přijít na to, jak to měl jeho otec, když se celý život pokoušel přijít na to, jak to měl jeho otec, když se celý život pokoušel přijít na to, jak to měl jeho otec… až k Adamovi. Myslíš, že se má člověk ztotožnit s tím, co takto zjišťuje, nebo tomu má vzdorovat, když jsou to třeba nějaké hrozné věci?

4 30.04.2006, 14:28:35

Pedagog je přeci v původním slova smyslu ten kdo vede(kdysi to byl otrok vedoucí dítě z bohaté rodiny do školy). Proč se bránit této prozatímní „službě vésti“, vím-li kam?

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.