pěšinka mezi hroby

Sunday, 2. September 2007

Končil den, když jsme vyjeli s Éčkem hrát někam na sever. Pepa zvolil zkratku přes hřebeny zalesněných kopců, hnal Volhu po okresce, obloha byla už podzimně vysoká, nit konverzace se tenčila a úměrně tomu sílil pocit, že se pohybujeme při dně sklenice kosmických rozměrů, v níž se turbulence malinového sirupu zvolna roznášejí Brownovým pohybem po celém objemu horizontu, dokud se každá věc v krajině neocitla v naředěném růžovém nálevu.

Volha ale škytla – jakoby z udělání zrovna v největší pustině – a najednou se ukázalo, že vůbec nemůžeme jet dál. Sjížděli jsme vlastní vahou k rozcestí, kde jsme zjistili, že ta samota skrytá dvěstě metrů od silnice je ve skutečnosti autoservis, autobazar nebo něco takového.

Evidentně jsme měli velké štěstí, přesto se do krku vkrádal tísnivý pocit, snad způsobený chladnějším oparem v údolí. Světlo už bledlo a neměli jsme záruku, že se závadu vůbec podaří opravit. Dům s vrakovištěm se objevil jako na zavolání a zůstával podivně nepravděpodobný, i když jsme vylezli z auta a poflakovali se po jeho okolí, zatímco Pepa šel domlouvat opravu. Bylo těžko si představit, jak se v tomto nelidnatém kraji může autobazar uživit.

Z majitele jsem zahlédl jen siluetu a zaslechl jeho hlas, odpovídající Pepovi s nepřiměřenou hlasitostí, jakoby nedoslýchal. Raději jsem se šel protáhnout, kousek jsem popošel, abych se trochu schoval za auty a nikoho nerušil.

Přitom jsem míjel vůz, nějakou lepší značku, nyní rozbitý. Strčil jsem okénkem řidiče hlavu dovnitř a uvědomil jsem si, že zdeformované sedadlo a blok s volantem jsou tak blízko sebe, že by se mezi ně člověk nevešel. Do sedadla byla vpitá veliká temná skvrna, v tom soumračném chladnoucím osvětlení vůbec ne červená.

Vtom jsem to uviděl; vnitřním zrakem sice, ale přímo před sebou: ty technické problémy! Jak obtížný technický problém je dostat rozmlácené tělo ze zmačkané skořápky, kolik fortele a šikovných fíglů se hodí, abychom je vyprostili z místa, kde se mu životní prostor tak náhle a takovou silou zmenšil pod minimum. K té práci se musí připočítat všechny nutné pachy, živočišné i motorové, a taky to, jak nad počáteční pietou po chvíli převáží nutnost to prostě udělat. A potom, kolik technického umu musíme prokázat v dalším díle, když chceme to vraždící auto dát zas do pucu, napřímit zkřivenou kostru, zamaskovat deformace, vyčistit čalounění, nalakovat a načinčat – takže se nový majitel při prvním usednutí za volant neprolne hned s duchem mrtvého, který ovšem z auta vyprostit nepůjde nikdy, žádným technickým fíglem – a který si na mě v tom studeném podvečeru na vrakovišti auťáků, které zabily, sáhl.

Když začala válka v Iráku, média celého světa spustila zcela automaticky odpočítávání mrtvých amerických vojáků. Každý den jeden až tři, někdy celý vrtulník (irácké oběti byla jiná kategorie). Fascinovaně dospěla k první tisícovce, pak druhé; s každým to muselo otřást a naladit ho k odporu proti nesmyslné válce.

Souběžně s tím na českých silnicích taky hynou tři lidi denně. Jestli nám americké a irácké oběti připadají zbytečné, jaký smysl pak přiřkneme smrtím řidičů, spolujezdců a chodců, kteří ztratili život, když mířili přes cestu, cestovali do práce nebo domů. Za jejich koncem není žádná idea, žádná oběť, jen hloupé fyzikální nedopatření. Dokonce o části z nich můžeme říct, že to jsou (byli) idioti, kteří ty tragédie přímo a často naprosto svévolně způsobili a zavlekli do nich další nevinné lidi. Při havárkách se generuje neskutečně lidské bolesti, způsobované na tisíc způsobů, o jakých sní nejsadističtější mučitelé: lidé v autech hoří, zírají na své urvané končetiny, třepou se jak ratlíci nabodnutí na kus železa. To všechno pronic zanic. Český národ se však motorových smrtí nebojí, bojí se radarové koule.

Kouli nad Brdy si představíme, sotva na ni pomyslíme, ale abychom spatřili silniční mrtvé, musíme mít pomůcku. Dálnice, rychlostní silnice a silnice I. a II. třídy měří dohromady kolem dvaceti tisíc kilometrů, ročně na cestách zahyne přes tisíc lidí. Kdybychom tyto silnice obroubili pomníčky po obětech, na každém kilometru by musel být aspoň jeden. Možná dva, nemám představu, kolik lidí zabily auta ještě za Československa. Mezi náhrobní kameny by se daly včlenit vkusné připomínky těžkých zmrzačení – těch bývá oproti smrťákům tak čtyřnásobně. Míjeli bychom každou vteřinu nejmíň jednu tragédii. To není špatný pocit. Rozhodně lepší než lhostejnost.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.