pardubický kulturní prostor

Saturday, 24. July 2010

V Pardubicích jsem se tento týden potkal s pozoruhodnými jedinci: Šárkou Havlíčkovou (Alfréd ve dvoře), Adamem Gebrianem (architekt), Adélou Svobodovou (skupina Ládví), Petru Nacu (vedoucí Odboru hlavního architekta Pardubic), Cyrila Říhu (teoretik architektury) a samozřejmě s Františkem Václavíkem a dalšíma z projektu OFFCITY. Pro panelovou diskuzi, kde se měl nejdřív každý během dvou minut vyjádřit, jak chápe kulturní prostor, jsem si poznamenal pár asociací. Moc se to nedá číst, i v Pardubicích jsem se ty nesourodé poznámky musel pokusit říct vlastními slovy.

Začínává se od definice, ta zacílí na pojem, řekne se „kultura je …“.
Ale já nechci zacílit, nechci použít zbraň.
Mám náruč a chci pojmout nejširší škálu.

Proč škálu: nechci totiž hodně, chci všechno.
Pečovat o všechnu kulturu.
To je vlastně pečovat o pečování, pěstovat pěstování – pokud bychom si kulturu s pečováním, pěstováním ztotožnili.
Toto setkání se zřejmě víc dotýká pěstování pěstování než jen pěstování.

Ale to všechno neznamená až takový mamon, jak to zní: vůbec nechceme mít nasysleno hodně; všechno chceme jen v zájmu toho, aby se tam všechno vešlo, našlo své místo.
Kdyby se ukázalo, že je jen jedna kultura, spokojíme se jen s jedním místem, když bude kultur pětset, tak pětset míst.

Chceme pojmout do našeho objetí všechny možné výklady kultury; chceme pravděpodobně i ty nemožné, obětí se vzpírající; chceme dosáhnout toho, čemu se módním slovem říká diverzita.

Než budu pokračovat dál, zmíním se o jednom, vlastně dvou nevyslovených předpokladech: nejdříve, že kultura je dobrá, a pak, že diverzita je dobrá.

Jenže pokud chceme opravdu pěstovat úplnou škálu kultury, všechnu její různorodost, narazíme na protivné projevy, které se nejen vylučují s jinými projevy, ale vylučují se i s námi, resp. my je vylučujeme.
Musíme si zvykat, že kultura může být i vysloveně ne-dobrá.

(Nenechme se okouzlit běžnou floskulí: znám jen jednu kulturu, a to tu dobrou…)

Diverzita má v sobě prostě předem zakódováno, že i když se nám to nebude líbit, zahrne též protivné výklady.

Není nijak triviální se této pasti vyhnout; vždycky musíme počítat, že některým projevům kulturu vůbec nepřiznáme, jiným možná ano, ale pokusíme se alespoň manipulovat s proporcí jejího výskytu.

Zvlášť zrádné je to pro všechny z nás, kteří hlásáme diverzitu.
Možná, že se zde potkává více osob, které věří na kulturu buřičskou, podvratnou nebo alespoň alternativní, a bude pro ně bolestné zahrnout do úvah třeba i normalizační pop-hvězdy.

Představme si permakulturní zahradu: není to plodný model, jak namíchat neslučitelné, z odpadu vytvořit zdroje, ze škůdců pomocníky? Pro metriku kulturního prostoru ta metafora může zafungovat; když si představíme permakulturní město, pouliční divadlo by stálo vedle diskotéky, diskotéka vedle opery, u opery brloh pro puberťáky a hned vedle nějaká turbodechovka… Ingredience by se musely vzájemně vyladit, ale možná existuje optimální (a překvapivá) konfigurace kulturních míst.

Ovšem diverzita by správně měla zahrnout i proporci monotónnosti, monokultury, prostě střední a nejmasitější část Gaussovy křivky.
Rád bych střednímu proudu upřel právo na existenci, ale posléze uznám, že to nejde.

Kultura není jen dobrá nejen z hlediska diverzity, ale ani z hlediska umění (a umění ne vždy dobré z hlediska kultury).
Navzdory převládajícímu ponětí, že umění je jen nějaká podmnožina kultury, destilát, který nás naspeeduje k cíli o řád rychleji, než by zvládla prostá kultura, bývá umění programově – a v jiných případech zcela nechtěně – proti-kulturní či rovnou ne-kulturní.

To může ovlivnit naši debatu: jestliže se umění kultuře občas vymyká, máme na ně připravovat důmyslné pasti?
Například umělce, který se definuje jako subverzívní, nelze viditelně oficiálně podporovat, přišel by o svůj étos vyplývající ze subverzívnosti; bude se tudíž muset pro něj vytvořit zdání nezávislosti a přesto ho podporovat, poněvadž nechceme, aby jeho projev vyhynul.
Zdali si on sám je této pěstitelské finty vědomý, není pro tento příklad podstatné.

Vrátím se k pěstování kultury. Pěstujeme ji s vyhlídkou, že se dočkáme jejích plodů.
Představil jsem si čtvery takové plody – v reálu může jít ovšem i o jejich vzájemný souběh:

Prvním plodem, který od kultury očekáváme, je pacifikace.
Kultura vede ke zkrocení a ochočení, ve slově pěstování slyšíme tu pěst.
Snažně doufáme, že kultura má moc zapůsobit jako sedativum a kanalizovat energii, která by se jinak projevila rozbíjením výloh a násilím na ulicích.

Druhý žádoucí plod kultury je vůči předchozímu opačný v tom, že nám má dávku života naopak dodat.
Když náš život zrovna nepřekypuje živostí, slábne, zplošťuje se nebo pauzíruje, injektujeme si kulturu v očekávání, že si hladinu života doplníme. Nejen, že si ošetříme jeho akutní nedostatek, ale věříme, že se něco z toho ukládá dlouhodobě.

Třetím vítaným produktem kultury je propojení; bez ohledu na to, o čem je, kultura funguje jako mezikus, jako cestička mezi lidmi. To jednou získá podobu napojení se na paměť lidstva, jindy účast na kulturní akci poslouží třeba k nalezení partnera/partnerky.

A kultura může mít i svůj méně sympatický důvod k existenci jen v tom, že je čárečkou, kterou si udělají kulturní instituce, že mají činnost, a konzumenti, že se návštěvou výstavy či koncertu účastnili na absurdní snobské hře „slušných lidí“, na kulturnosti.
Taková bezduchá formálnost se pochopitelně hlasitě odsuzuje, jakoby nebyla masově rozšířená. Rozhodně bych to však neodsuzoval; udržuje když ne smysl, tak alespoň kontinuitu a rámec kultury.

Pokusím se to shrnout: při diskuzi o kulturním prostoru mějme na paměti, že kultura je širší pojem, než se nám samotným může líbit.
Že možná při nastavování prostředí může mít význam pokusit se o „permakulturní“ metriku.
A že kulturní místa se nechovají stejně „kulturně“, ale jedny mohou život tlumit, jiné ho vybuzovat, další propojovat, a nepodceňoval bych kupodivu ani naprosto formální vnímání kulturnosti.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.