ohnutí

Sunday, 9. July 2006

Nikdy se mi moc nechtělo ohýbat (není míněno přeneseně), ale loni na podzim jsem se poprvé přistihl, že když jdu napříč po zahradě, tak se ohnu, seberu kamínek v trávě nebo na záhoně a hodím ho nebo odnesu na hromady šutrů, které tam všude máme.

Dělám to mimoděk, a tak se kamínky strefuju zázračně přes půlku zahrady. Ale dělám to zároveň systematicky, pročež skoro nemůžu přejít z jednoho místa na druhé. Teď v létě je všechno zarostlé, takže je toho míň, ale pokračuje to, a podle všeho se mi ta obsese stala vlastní.

Dřív udělat něco takového – jako je ohnout se pro něco nepatrného na zemi, opakovaně, a nakonec ještě posbírané někam uklidit – to by mě zlomilo. Musel bych mobilizovat všechny důvody, a obávám se, že bych se tomu stejně nakonec nějak vyhnul. Hle, spravedlivá karmická proměna!

Jednak mě těší představa, že jsem na světě k něčemu, když za sebou nechávám zhodnocenou půdu. Jednak ve mě částečně ožívá moje babička, která by nic nenechala povalovat se bez povšimnutí.

Ale mám i strašidelný výklad: jsem uřknutý, při každém hození kamínku musím vyslovit závaznou formuli, něco na způsob: hoď ten kámen, ať je ámen (a sám třeba ani nevím, že ji říkám). Vítek Klusák se mi zmínil o filmu, který připravuje se svým bratrem Pavlem – doufám, že to není tajné, že můžu vyzradit hlavní myšlenku. Vycházejí z Erbenova morbidního příběhu o třech bratřích, které při jejich cestě do světa potká kulhavec a nabídne jim celkem lehkou práci na dobu jednoho roku, při které budou jen míchat něco v kádi a říkat k tomu nějakou formuli. Je to hrůzostrašný příběh.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.