obyčejní úleťáci

Wednesday, 15. April 2009

Stěžujeme si, že televizní zprávy jsou ustavičně negativní – mě tedy připadala nejpříšernější vždycky ta roztomilá zvířátka nakonec – ale když se podívám v normálním světě kolem sebe, slyším novinky ještě drastičtější. Tady odchází matka od šťastné rodiny, zde naopak zlotřilý syn vyhodil z domu vlastní matku, tento v afektu vyskočil z okna a přežil, tihle musí při každé procházce něco ukrást, i kdyby to mělo být jen polínko do kamen, tenhle se zbláznil a předvídá budoucnost, zde se krásný mladý člověk metodicky upíjí, tamten místo toho bije málem koho potká. Nemůžu napsat plný, konkrétní a ve skutečnosti daleko děsivější výčet; ti kolem mně by se v něm poznali a skončilo by to další negativní zprávou.

A to ještě plně nedolehla světová krize. Vypadá to, že všichni ti dobří lidé nacvičují krizi dobrovolně a na vlastní triko už pár desítek let. Spontánně produkují telenovelovité, romantické a tragické zápletky a ochotně jim obětují své zdraví, štěstí a osud.

Žárlím na ně: vždyť za normalizace byli všichni tihle normální lidi řádně a plně normalizovaní, kupovali si za novomanželské půjčky stěny a sedačky a opravovali chalupu, prostě nedělali pokud možno nic nepředvídatelného, nenormálního. Od toho jsme tady byli my, máničky, umělci a ztracené existence, to my jsme měli licenci na proklatost, my jsme žili život v jeho problematičnosti, absurdnosti a nemožnosti za normalizované zombies, tak jak ho Ježíš navěky žil za nás za všechny.

Byl jsem odhodlán položit život za nicotný důvod, manifestovat nepředpojatost mysli jakoukoli úchylkou, nechat se strávit dekadentní ideou, i kdyby to mělo bolet mě a hluboce trápit mé nejbližší. Viděl jsem, že v malování je taková osobní tragédie nějak podstatně zaklíčovaná, ukrojit si vlastní ucho prostě představuje standard, etalon našeho oboru – vždyť se při zdánlivě neškodném matlání oleje dostáváte k samému zdroji nejstrašlivějších rozporů života. Měli jsme své mrtvé, ten se upil, toho uštvali vojáci až k smrti, tomuto se vymkla manifestační sebevražda. Hodnotila se potrhlost, bylo nutné být blázen, jedině tak se dala zakusit skutečná normalita. Probíhala nevypsaná soutěž, kdo bude nejbláznivější a kdo nejúspěšněji prohraje své šance. Užívali jsme si rozkoš setkávat se s tupými svazáckými obličeji v hospodě a na ulici a prakticky (šokem) jim dokládat, že jejich samozřejmé přijetí normalizační idyly je jen papírovou kulisou.

Ach, jak jsem zarostlý v minulosti! Už dávno umělci netrpí za lidstvo, lidi si trpí sami za sebe. Byť možná podle vzorců, které jim předložili umělci (to by bylo téma pro konspirační teorii!). Zatímco já „opravuju chalupu“ – nic mi není platné, že si přitom nacházím jakési impulzy pro malování – a zatímco šířím svou osobní hypernormalizační misi – vždyť co je to jiného, hlásám-li, že filozofie nesmí svět měnit, a že život je všechno, i to blbé, pitomé, ba zlé – tak ve stejné době všichni ti kdysi spořádaní pracující a inteligence si dramaticky rozesírají vztahy, bourají jistoty a páchají zlo, jakoby věřili, že život je cosi vzácného a tušeného, a kvůli jeho neurčitému odlesku stojí za to obětovat všechno to jejich normální, dávno ne normalizační, žití.

původní komentáře: 

1 Amanita 15.04.2009, 23:36:53

Zdravím pěkně. Od té doby, co se alternativa stala módou a \"šílený design\“ normou, snažím se seč mohu být normální, je to opět nejspíš součást protestu proti většinovému pojetí věci. Děkuji za připomenutí té normálnosti, vyjádřil jste něco nečekaného, přehlédnutého a docela zásadního, proměnu vnější normy. Snad právě dnešní den je ukázkový: dořezala a doštípala jsem dříví na příští zimu, aby stihlo uschnout. Zítra zasadím pár habrů – základ pro živý plot, aby mi srnci neschroupali mrkev. Ochraňující nasměrování do budoucnosti, ne nutně mé vlastní.
Přesto tuším, že ty úlety, které popisujete mezi současnými \"moderními lidmi\“, v populaci nepřevládají. Věřím na zdravé jádro (mnohé znám), které má blízko k práci vlastníma rukama a vlastní hlavou, na lidi, kteří jsou tiší, není je příliš vidět, ale mají velkou sílu. Ti pobloudilci, o kterých píšete, buď vyhynou anebo se začnou živit vlastníma rukama. Podle toho, k jakému poznání dojdou. Jeví se mi, že přesah člověka k věčnosti je právě v každodenní práci ve hmotě a v rozumu, v péči o svěřené bližní, o svěřenou půdu, o svěřený les. Právě to vědomí, že je toto vyjmenované svěřeno nám k péči snad ani nemůže dovolit kořistění na člověku, půdě a lese. Dovoluje dohlédnout dál za obzor.
Zajímavý je postřeh převrácení způsobu odporu v rámci jednoho života. Možná jsme šťastná generace, alespoň ta z mého pohledu šťastnější, která může být permanentně v opozici, protože se během našeho života rychle změnilo společenské klima, móda a postoje. Spíš se mi jeví, nejsem si však zcela jistá, že se tady překrývá více jevů. Přirozený vývoj neklidného jednotlivce bez ohledu na probíhající společenské dění, který musí ve svém životě projít revoltou proti stávajícímu společenskému klimatu, proti panující normě a módě. Že je to přirozený životní běh hledající lidské bytosti. Při něm člověk musí napřed projít negací všeho, aby pak mohl přijmout to zásadní a prvotní. Jakoby očištění se z nánosu, a různých klišé, které na člověku zanechala výchova doma, ve škole atd. To pravé s dobrým jádrem zůstává, o to se nakonec lze opřít(to jsme také dostali doma a ve škole a mezi lidmi – vybavilo se mi zde nedávné téma prosívání, opět ten proces, co se děje?). A nyní právě to, k čemu se člověk po letech dopracoval, se nyní zdá být opět v protikladu se zjevným směrem společenského tónu. Ale přeci právě ten způsob naší \"západní\“ společenské praxe je příčinou krize. Snad je nyní trochu těžší hledání harmonie a souznění. Jedině se konfrontovat šířeji, s celým světem, ne s českou kotlinou a podobnými enklávami.
Ještě by to chtělo zauvažovat o konfrontaci s obrazem zoufalství syna, který zůstal doma, on zřejmě neprošel revoltou, může mít pocit křivdy. Neprošel ohněm negace, nejistoty, možná právě proto se nemůže překlenout přes pocit ukřivdění. Ledaže by na svém, stále stejném místě, došel k takové dávce lásky a harmonie, která by ho přenesla přes pocit křivdy. Nevím, který ze synů má těžší cestu, nevím, který způsob znamená jistější a přímou stezku, zda revlota projevená odchodem z domova a opětovným návratem anebo setrvání na místě a překlenutí domělé \"malosti\“ domova. Jsme různí, naštěstí. Snad unikám původnímu tématu, ale nabaluje se to (v domnělých) souvislostech.
Děkuji za námět. Chtělo by to někoho moudrého, sečtělého a s rozhledem. Budu se poptávat. Přeji hezké dny. S úsměvem, Ama.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.