nepředstavitelná hloupost

Sunday, 22. May 2011

Hloupý nechápe inteligenci inteligentního. Potká-li stejně omezeného, mohou si krásně rozumět, ale kdokoli méně omezený už bude mimo jeho záběr.

To je celkem jasné, ale vnucuje se otázka, zda to platí i naopak: chápe inteligentní hloupost hloupého?

Na to nemám tak jednoznačnou odpověď. Můžu říct, že to přinejmenším není vůbec samozřejmé, dá mu to strašnou práci a výsledek bude nejistý. Hloupost jako absence inteligence je pro inteligentního nemyslitelná. Musí jít do sebe, vyhledávat instance vlastní hlouposti, aneb absence vlastní inteligence – a zkuste poradit, jakým vehiklem se dostat k něčemu, co není!

V běžném životě na to nebývá čas a tak inteligentní hloupé zpravidla nechápou. Vlastním způsobem tedy zůstávají sami taktéž omezení, tedy hloupí.
Měl jsem problém tohoto druhu v třetím ročníku svého studia na AVU. Sepisoval jsem po hospodách traktát pojmenovaný FFYZIKA. (Ta dvě ef měla za úkol způsobit prsknutí při každém vyslovení názvu traktátu.) V tom období jsem trpěl představou, že málo cítím, že svět je napůl mrtvý. Tak třeba kámen byl sice zajímavý, ale jen pro mně nebo někoho jiného, on sám pro sebe byl beznadějně tupý. Stejně to ostatně vnímá, obávám se, většina populace.

Když jsem si dával práci, abych si pro míru jeho tuposti vytvořil cit, zkoušel jsem to taky tak, že jsem vstupoval do čití těla, do vnitřního hmatu. Odezvy z těla však byly stále příliš inteligentní, reflektované, složité. Až posléze jsem našel společného jmenovatele v pocitu tak nevýslovně vágním (primitivním, hloupém), že už snad nešlo o pocit, ale o pouhý fakt. Byla to váha či zemská přitažlivost, která se kameni a mému tělu stala společným jmenovatelem. Budou mi chybět slova, omlouvám se; společné bylo to, jak ji oba stejně nevnímáme. Kdykoli jsem svou váhu pouze žil, a nijak na ni nemyslel, byl jsem na tom stejně jako ten šutr.

Ve světě počítačů by tomu odpovídalo sestoupení z aplikační vrstvy, přes prezentační, relační, transportní, síťovou a linkovou vrstvu, až na samu vrstvu fyzickou, na „železo“. I my jsme na konci stejně hloupý objekt, jako je ten šutr. Dosáhnout tuposti kamene dá ovšem chytrákům, jako jsou lidi, docela zabrat. Ale pak se s uspokojující ostrostí dokážou vcítit do tuposti celého vesmíru.

původní komentáře: 

1 nejspíš hloupý 26.05.2011, 00:11:18

Vy jste třeba v tomhle článku nepředstavitelně hloupý intelektuál – jako kdokoli omezený jen na záměr inteligence. Hloupost = absence inteligence – To si děláte pane asi prdel.

2 koko. 26.05.2011, 08:56:12

Pardon, nechtěl jsem se dotknout vás, ani nikoho hloupého, ani sebe.

3 jj 27.05.2011, 23:43:05

Až tristně výmluvné…

4 Anna Lepšová 30.05.2011, 10:59:27

A mně se to líbí. V úvaze je mnoho míst, které mi dovolují vstoupit a vnímat ve více rozměrech. Objevuje se mi v té souvislosti spousta otázek. Například ten kámen – existuje přeci v docela jiném, neskonale delším čase než já, nebo lidstvo, takže mohu-li se účastnit námi uspěchanými a inteligenty přisouzené \"tuposti\“ kamene, prolínám se s jeho světem a z našeho pohledu téměř s věčností. A to není špatné, přinejmenším relativizující.
Takže děkuji za rámec úvahy, Vladimíre.
Anna

5 FFilip Horyna 17.06.2011, 00:36:10

Já nevím, ale mě nepřipadá, že je to takovej problém, pochopit hloupost i celou další škálu přes škaredost až třeba po veselost. Je k tomu prostě potřeba se umět vžít. A o tom asi je ten příspěvek. Pro mě to Funguje trochu jako když dočtu román a pak myslím jako hlavní hrdina, dokonce se mi i věty skládají v tom literárním stylu. Takhle jde mít v sobě i jiný lidi. Dá se do toho jejich myšlení úplně přesmyknout. Ten jejich styl mně někdy dovede k věcem na který bych jinak nepřišel.Vlastně se dá dokonce vžít i do chytřejšího myšlení než mám normálně sám. Blbství se mi zdá jednoduchý. Prostě to všechno proženu přes blbce. Dá se přitom vžívat do nejrůznějších odrůd. Myslím že to jde vybrousit úplně do originálu..

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.