nenávidím umění

Thursday, 8. February 2007

Před devíti měsíci jsem začal psát článek pro Koneckonců, což je, pokud to nevíte, slušný (to zní jak nadávka) kulturní časopis proti vší pravděpodobnosti vycházející už několikátý rok. Ale text jsem ustavičně překopával, nedávno jsem torzo poslal do redakce Ladislavu Vencálkovi jen abych mu doložil, že si nevymýšlím, když říkám, že něco pořád píšu. A právě teď jsem usoudil, že na dopsání nebudu mít delší dobu zaručeně čas, tak to raději plácnu sem, než téma dokonale vyčpí. Asi bych to jinak ještě dost přeházel a hlavně bych snad dospěl k nějakému závěru – ten tam ani v náznaku není, uděláte si ho doufám sami. Název je skoro shodný s rozhovorem v týdeníku Euro, pro tento účel ho ale nechám tak.
Aktualizováno: nakonec jsem pro Koneckonců dopsal dva odstavce a vydají to v nejbližším čísle, vlastně dvojčísle.

nenávidím umění

Asi před pěti lety se mi ve světovém amsterodamském muzeu Stedelijk přihodilo, že jsem za každým obrazem nebo jiným kusem výtvarného umění 20. století spatřil ego umělce.

Nejenže tam stálo a kývalo na mě, jak Smrťáček v Dařbujánovi, ale hlavně dokonale zakrývalo vlastní věc, takže se na obraze nic jiného než ego prakticky nedalo uvidět.

Zarazilo mě to hned u prvních obrazů, ale sváděl jsem ten podivný jev na nerozkoukanost. Pokračoval jsem dál, jenže žádná změna, všichni moji milovaní mistři moderny byli egem postiženi stejně. Zamířil jsem k Chagallovi, kterého jsem už dávno kanonizoval mezi svaté malíře – a běda, zdálo se to s ním ještě horší. Každý umělec si objevil nějakou protivnou schválnost, kterou pak aplikoval všude. Někdo vsadil na ostré hrany, jiný na stylizované obličeje, další na přehnaná gesta, přičemž všichni tyto hloupé triky zřejmě považovali za neprůstřelné. Jenže ve skutečnosti nemalovali hrany, obličeje ani gesta, nýbrž jen to svoje nejapné ego.

Potácel jsem se po galerii jako klasický rozervanec, protože se mi právě zbořil žebříček hodnot. Hledal jsem, zdali přece nezůstali nějací spravedliví a nakonec mě potěšilo, že ego nevnímám u raných věcí Mondriana, u neonu i videa Bruce Naumana a překvapivě taky u čtyřmetrového, a na první pohled sebestředného plátna myslím od Immendorfa.

umělec

Být umělcem je něco. Můžete dělat co chcete. Na tohle zvláštní privilegium půjde nakonec hodit kdejaká vaše protivnost, obsese, někdy i úchylka. Získáte zvláštní nárok promlouvat k lidstvu.

Umělec je předem prokletý, nepochopení ze strany omezenců má zakódované ve své definici. Může získat dojem, že to definuje i opačnou stranu: když mě nechápete, jste tupci.

potvrzení

Doklad o vaší uměleckosti vystavila umělecká škola, kterou jste studovali. Bez ní je to namáhavější, ale nikoli nemožné: musí vás udělat kurátor. Někdy stačí se k umělcům jenom přivařit. Ale budete se vždycky cítit diskvalifikováni. Umění totiž dělají spolužáci.

art talk

Máte za sebou možná pozoruhodné dílo, ale pozoru se mu dostane teprve v kombinaci se správným uměleckým hlodem, anglicky art talk. Musíte umět shrnout své snažení do několika sloganů, které nemusí být srozumitelné, a nemusí ani odpovídat vaší práci, jen musí zaujmout. Vyžadováno především v USA, kde se navíc dbá, abyste svou charakteristiku dokázali při konverzaci sdělit na maximálně tři nádechy.

Tradiční domácí alternativou rafinovaného art talku je neartikulované vzdoromručení, které má vyjádřit, že o čem se nedá mluvit, o tom se musí mručet.

legenda

Art talk je úplný základ, k mýtu má ještě daleko. Potřebujete zvláštní mýtotvornou vlohu, jako ji má šťastně třeba Katka Šedá. Nevíte, kdo to je? To je ta, co spí na hrobech. Ano, a donutila lidi v jedné vesnici dělat celý den všechny úplně to samé. Už to víte a můžete legendu šířit dál.

Legenda však žádá obětování, což je vidět právě i na Katce. Proto se nevyskytuje běžně. Mimoto, mýtus je hluboký, a kdybyste se jen hrabali v hlubinách, nikdo si vás nevšimne. Je nutno vyfárat na povrch, kde vanou různé směry a kde budete vidět. Lépe řečeno, nebudete vidět vy, ale nejdřív vaše image.

image

Momentálně je ceněna image typu nerd, strup, což znamená, že máte vypadat jako výpomocná síla na úřadě: nemožné brýle s výraznou obroučkou, upnuté přiškrcené sako nebo kabátek.

To je přímý protiklad klasického rozevlátého bohémství, které se u nás stále ještě vyskytuje. Přichází nejčastěji z Moravy, nejvíce myslím od Valašska, a je charakteristické bohémskou hřívou, často i vousem, v kombinaci s kloboukem – byť se v některých oblastech nedá vyloučit ani reliktní malířský baret – a často s pestrým doplňkem, třeba šátkem. Detaily se proměňují, celkově jde ale vždy o zjev divoký, přírodní, který ovšem už jen tím rezignuje na uplatnění v sofistikovanějším prostředí.

Jiří Černický mě nedávno jemně upozornil, že je dost odvážné v uměleckém kontextu nosit umělecký svetr. Já to absolutně respektuji, nemám chuť se řadit mezi bohémy z gubernie, ale co mám dělat, když mi ho Eva upletla z lásky?

Odhaduji, že na ústupu je i vyholená hlava, která byla dlouhou dobu zvláště v Německu standardem. Se skiny nemá nic společného, spíš naopak. Poprvé jsem ji zaznamenal v Praze na Karavaně Mira, což byla mezinárodní divadelnická akce na konci osmdesátých let. Tomáš Ruller tam na jeden večer pozval z celého světa dvacet nebo snad třicet performerů. Všichni byli bezpochyby velice excentričtí, ale protože jejich excentričnost náležela k jednomu typu, působili v nahloučení do skupiny dokonale konvenčně. Společným jmenovatelem byla právě holá hlava, což u performerů lze pochopit, protože většina performancí spočívá v tom, že se něčím mažete nebo poléváte. Navíc lebka působí asketicky, jakobyste byli mnichy řádu umělců. Hlava dohola je vděčná image i tehdy, kdy chlapi dorostou k problému ubývání vlasů v koutech.

Říká se, že v sedmdesátých letech umělci převzali image kurátorů – a skutečně, suchost tak trochu patří k umění oné dekády. A v osmdesátých letech si naopak kurátoři půjčili image umělců. A už ji nevrátili: od té doby nejsou pouhými hybateli v pozadí, právě naopak, stali se umělci na druhou.

trend

Jedna naše známá předbíhala se svým oblečení dobu tak, že byla všem pro smích. S novinkou pro nadcházející sezónu je sice nutno přijít o něco dřív, ale přehánět to s časností taky není dobré. Toto jsou první hlasy volající na poušti, ohlašující příchod toho pravého. Jejich osud bývá plný nepochopení a zmaru.

Pak přicházejí otcové zakladatelé. Jsou to velcí osamělci, jejich pozice vyžaduje často až nadlidskou víru v poslání, ale za příznivých okolností si mohou být vzájemně na dohled a alespoň morálně podporovat svá nepravděpodobná směřování.

Je pozoruhodné, že někteří ze zakladatelů jsou ve své obětavé službě ideji schopni nové území pro umění nejen vykolíkovat, ale i osadit a zabydlit. Tím dokážou velmi ztížit uplatnění vlastních následovníků. Jimi jsou nejdříve suity apoštolů, které se kolem otců po pár letech obvykle zformují. Disponují intimními informacemi přímo od zdroje, mají kredit autentických, zasvěcených, zapálených šiřitelů mému. Talent je vítán, ale není podmínkou, pokud je vyvážen schopností organizační a popularizátorskou.

Po inseminační fázi se na výtvarné scéně probouzí kvalitní umělci. Obvykle se nacházejí na počátku své dráhy, mají potenciál, jen zatím nebylo do čeho jej vrazit. Právě začínají tušit, že se děje něco, při čem by mohli amortizovat svou kvalitu. Požadavky nové tendence berou za své, postupně vytvářejí volumen děl, která jsou stále méně kritizovatelná.

Teprve v této fázi, kdy kvalitní umělci připravili terén, se totiž připojují teoretici. Do té doby se apoštolské skupinky držel jen tu a tam nějaký, který se nerozumně rozhodl přijmout riziko příslušnosti do nesprávné družiny.

První roky jsou však stále ještě nejisté, přes podporu odborné veřejnosti. Ale to jen přidává příběhům kvalitních umělců na heroičnosti. Postupně začínají sbírat ovoce, a to i za otce zakladatele, jejichž osudy bývají pravidelně tragičtější.

Reprezentanti tendence znenáhla obsadí pozice v komisích, v médiích, ve školách a v celé umělecké infrastruktuře. Pokud je tendence mezinárodní, tak se o ní až nyní začínají profilovat články ve velkých magazínech a někteří z tvůrců získají hvězdný status.

Strhávají s sebou většinu uměleckého dorostu; je téměř nepředstavitelné, že by se dalo tvořit jinak. Tendence se dostává do krajských galerií, objevuje se výrazně na pracích u přijímacích zkoušek a národ už se pomalu smiřuje, že umění dneska vypadá takhle.

Masívní impakt vytváří dojem, že trend je na vzestupu. Avšak nenechme se mýlit, původní hřeben vlny, předvoj či avantgarda, je už dávno za kulminací, a to, co vidíme, jsou už jen masy v závěsu. Nižší ročníky kvalitních umělců, těch, kteří nezachytili první nástup, se nyní pokouší definovat se jednoznačně proti. Závislost na trendu je to stejná, jen s opačným znaménkem.

Nakonec se kdysi průlomové ideje stávají zadáním v základních uměleckých školách. Tendence dobývá konečně i okresní galerie. Otcové zakladatelé začínají vypadat jako odpudiví klasici, výlupek konvence. Pokud se této fáze dožili, obvykle vůbec nechápou, že se jejich provokativně kyselé ovoce stalo mdlou zavařeninou odsunutou v regále úplně dozadu.

Tendence je pryč a je náhle trapná. Umělci jsou postaveni před volbu. Buďto zkusí stvrdit svou názorovou integritu – jako by chtěli říct: vždycky jsem si dělal svoje, a fakt, že to někomu mohlo připadat podobné téhle trapné tendenci, je jen shoda okolností, za kterou nemůžu.

Anebo přijmou roli umělce, který umí „citlivě vyhmátnout tep doby“, a tak se překvapivě přihlašují ke zcela nové tendenci, která se mezitím objevila. Doprovodí ji jejím vrcholným obdobím, aby se pak znovu s dalším trendem pokusili o stejný trik. Takto lze získat image tvůrce, který opravdu hledá a nespokojuje se s dosaženým.

Nikdy mě nepřestane udivovat, proč se takové masy umělců připojují k tendenci ve chvíli, když už je za zenitem. Studenti, kteří se během studia upíší trendu dominujícímu v zahraničních magazínech, by si měli uvědomit, že věnují svá planoucí srdce něčemu, co už dohořívá. Dělat témata z nedávných let, jako jsou identita, tělo nebo dětské hračky, je umělecká sebevražda. (Ačkoli jinak umělecká sebevražda je výkon!) Málo trénujeme smysl pro absenci, schopnost všimnout si toho, co v prostředí schází.

Pokud někdo namítá, že život není tak primitivní, že lidi mají taky vlastní rozum a vlastní zdroje inspirace, tak ať vysvětlí, proč tendence uměleckou scénu tak fatálně válcují. Proč najednou jsou všichni Picassovými následovníky, pak zase cosi rýsují a instalují, potom divoce malují a pak zas sednou k videu. Koho by těšilo sledovat, jak se nespoutaná umělecká individua zbaběle houfují do uniformních šiků.

strategie

Trendy sledujete v případě, že jste se rozhodli dělat internacionální umění. Postupujete způsobem, kterým se dělají hitůvky: vytváříte variace na aktuální tendence, přičemž je důležité, aby nebyly ani příliš podobné, ale ani příliš jiné. Podobnost bývá menší problém, než přehnaná originalita. Kurátoři si kvůli vám nebudou překopávat kritéria.

Zápecnickou alternativou k internacionálnímu umění je orientace na místní galerie. Místo globálních trendů rozvíjejte osobní styl. Držte se své manýry, a když vytrváte, postaví vám rodáci na závěr života z ateliéru galerii pojmenovanou vaším jménem.

catch words

Slova, která zabírají. Nesmí chybět ve vašem art talku. Nemají být originální, naopak by měla konvenovat používanému slovníku. Dnešní umění je na těchto slovech závislé neméně, jako na samotných dílech. Některá jsou „věčnější“, jiná pro sezónu. Nenabídnu celý seznam, jen pár zaručených.

sebevyjádření

Lidi mají povinnost zabývat se vašimi střevy a ještě se u toho cítit kulturně. Máte vznešené poslání vyjadřovat sebe – alespoň takhle to opakují do omrzení už generace umělců. Sebevyjádření jako smysl umění jim zní nezpochybnitelně – jenže, co je komu po tom? Proč mě má zajímat, že se něco zachvělo v psýché onoho umělce, když nejsem ani placený psycholog, ani blízký příbuzný? Ať se mu chvěje co chce, chvěje se ostatně každému. Zajímalo by mě, kdyby naopak vyjadřoval něco, co s ním nemá nic společného.

komunikace

Jinou nezpochybnitelnou formulí, kterou se umělci univerzálně zaštiťují, představuje tvrzení, že umění je vlastně způsob komunikace. Zní to bezpochyby dobře, podává se tím ruka druhé straně, sugeruje to i začlenění do globální výměny informací a směřování k porozumění mezi jednotlivci, a tedy i mezi národy.

Odhlédnu od toho, že tato fráze občas představuje pouhý řečový trik, jak zakrýt právě absenci komunikace v prezentovaném díle. Jenže i kdyby se umělci podařilo požadavek komunikace skvěle naplnit, ani zdaleka nedokáže konkurovat médiím, internetu zvlášť, kde se komunikuje o sto šest a není k tomu potřeba žádné speciální umělecké posvěcení. Kdejaký grafomanský blog toho nakomunikuje víc, než interaktivní instalace v galerii. (Pokud jste v této chvíli pocítili nutkání mi napsat, že kdybych víc maloval na své poslední interaktivní výstavě v Arsu, udělal bych líp, než když smolím tenhle blog, nemusíte to psát, taky si to myslím. A i vy si místo toho něco namalujte.)

A především zapomínáme, že komunikace je jen prostředek, cesta mezi A a B. Je to telefon mezi dvěma stranami, ale neřeší, mají-li si strany vůbec co říct. Když už, tak bych naopak raději hlásal zrušení komunikace, sjednocení A a B – což se nakonec při koukání na obraz může i stát.

intuice

Umělci vesměs přísahají na intuici a mají tendenci popírat, že kdy o něčem přemýšleli. Přemýšlí jen úkradkem, aby nebyli považováni za suchary, a přiměřeně k tomu jsou jejich myšlenkové triky primitivní.

Když se nad něčím vůbec nenamáhali přemýšlet, říkají, že na to přišli intuitivně.

kreativita

Náš svérázný tiskař na AVU pan Žalud říkával: tvořivost ještě není umění. Mluvil mi z duše; kreativita je tak všeobecným požadavkem pro vznik díla, že prakticky nestojí za zmínku. Na škole zaměřené na volné umění se dokonce setkáváme s doklady toho, že tvořivost typu, který bývá rozvíjen typicky na pedagogických školách, může pro studenta představovat blok. Opomíjeným předpokladem pro malování je totiž určitý druh tuposti, trvání si na svém – ne náhodou se výtvarné skupiny jmenují třeba Tvrdošíjní nebo Tvrdohlaví.

nová média

V době, kdy nová média byla nová, stačilo, že je používáte. Přesto i dneska toto sousloví v určitých oblastech zabírá. Garantuje věčnou lidskou potřebu přihlásit se pod prapor pokroku. Proto vyslovit ta dvě slova vůbec není citově neutrální, vždyť je v nich obsaženo odhodlání vyhlásit boj páprdům, což jsou téměř všichni kromě nás. Étos je pochopitelný, protože na věčné lidské potřebě udržovat a konzervovat dosažené, což v naší oblasti znamená vystačit s klasickými médii, je bezpochyby cosi zbabělého, na což musí být se vší rozhodností poukázáno.

umění ve veřejném prostoru

Veřejný prostor býval definován architekturou, dnes někdy více grafikou: nápisy a obrázky všeho druhu. Považuje se za odvážné, když do tohoto prostoru zasáhne výtvarné umění. Dají se na to téma psát úspěšné grantové žádosti, a i tato tendence se pomalu ocitá ve své masové fázi. Přežívá naděje, že veřejnou akcí se umělec osvobozuje od umělosti galerijního systému. Ve skutečnosti ho jen rozšiřuje na veřejnost.

Otravovalo by mě, kdybych měl při pohybu na veřejnosti neustále reagovat na umění. K umění myslím patří i intenzita, a na tu není při přesunu z místa na místo kdy. Veřejným umělcům zbývá jen povrchové narušování naší maloměšťácké krusty.

umění v galeriích

Zapomínáme, že i muzea a galerie jsou provizorium. Chodí se do nich jako do zoologické: vidíme tam něco, co bylo původně snad divoké, ale teď už je to jenom smutné. Vystavení jedinci sami o sobě vykazují všecky rysy, které náleží k jejich druhu – v tom chyba není. Chybí jim ale všecko okolo.

co je umění

Nenechme se zatáhnout do hry o definici umění. Jakmile to zkusíme, okamžitě se celá bohatost vztahů smrští na kádrovací rozsudek: je to umění/není to umění.

instituce

Ale když už se mermomocí definuje, tak umění nejvíc ze všeho připomíná úřad, něco mezi katastrálním úřadem a odvodní komisí. Komise vás po prohlídce přidělí k pěšákům, průzkumníkům, letcům nebo do skladu. Jste odveden do prostoru umění, abyste bránil svou vlast. Tam obsadíte nějaký kousek volné plochy; většinou ale žádná v dohledu není, tak se usídlíte na cizím, s nadějí, že se to přehlédne. Je možné, že vám to úřad časem zlegalizuje.

sláva

Pro světový úspěch vás musí objevit světový kurátor. Vaše věci musí být zastoupené ve světových sbírkách. Velká muzea se za vás budou zasazovat, teprve když do vás samy investovaly. Proto je stále prakticky neznámá Hilma af Klint, jelikož se snad celé její dílo nachází v jedné nadaci ve Švédsku. Proto se Kupka nestane v historii umění položkou rovnocennou třeba Kandinskému anebo aspoň Delaunayovi – protože ho nevlastní dostatečný počet rozhodujících sbírek.

Obyčejně ale není nutné hned figurovat v dějinách, stačí, že se ocitnete ve stáji slušného galeristy. Když máte několik výstav ve Spojených státech, třeba i na renomovaných místech, začnou o vás doma říkat, že jste známí v Americe. Nic takového ovšem neexistuje: nikdo tam nezná ani americké umělce, natož vás. To je stejné v každé zemi. Prosazení znamená, že s váma začne počítat relativně úzká skupina lidí, několik stovek, nebo snad dokonce jen desítek těch, kteří v současnosti mají slovo v rozhodujících magazínech a sbírkách.

Z vaší strany to chce pracovitost a spolehlivost, abyste ony sbírky dokázali naplnit. Momentálně takovou službu nikdo po žádném Čechovi nežádá.

banky

Úspěch znamená, že se vaše věci stanou komoditou, investicí, součástí bankovního světa. Vypadá to jako splněný sen, ve skutečnosti ale spíš ztracený sen. Pro vás tím nadále bude skoro nemožné dělat blbosti, přijít o možnost nepředvídané změny ve vlastním směřování. Za tuto oběť vaše oleje na plátně, bronzy a zmuchlané chuchvalce získají mystickou sílu, kterou Marx nazýval fetišizmem zboží: přes zřejmou fyzičnost najednou vykazují metafyzické vazby na onen celosvětový finanční samopohyb, záhadný organický proces, o němž se můžeme dohadovat, zdali je či není typu letadlo.

náboženství

Víra je dar, což je fakt i v případě, že věříme v umění. Předání víry v umění je hlavním smyslem existence uměleckého školství. Během šesti let strávených v prostředí vysoké umělecké školy obvykle tento dar dostaneme. Těžko ho můžeme odmítnout. Zrovna tady platí, že přijímat je těžší než dávat. Zbytek života se budeme scházet s ostatními věřícími na vernisážích.

Tady chybí pokračování a závěr.

původní komentáře: 

1 ex-it 08.02.2007, 11:56:42

docela trefné

2 Antonie 09.02.2007, 11:19:13

A právě pro ten dar, právě pro tu víru v umění, pro to umělecké náboženství a jeho předávání je skvělé, že ztrácíte svůj čas, že plýtváte svou energií, že formulujete své myšlenky….. Dík, že se mohu občas a chaoticky sklouznout

na nabízené myšlenkové vlně.A.
3 Kréťané Typlt WWW 12.02.2007, 12:49:38

Vladimíre, všichni Kréťané jsou lháři, ale problém začíná jako vždycky ve chvíli, kdy to říká Kréťan. Dával jsem ti při čtení stokrát zapravdu, ale tím horší je to průšvih. Jedeme v tom všici. Zachraň se, kdo můžeš!

4 rybicka 23.02.2007, 12:05:54

diky za trefny clanek.
pri cteni mne zamrazilo, kdyz jsem si uvedomil, ze vlastne vubec neni jen o umeni, ze je platny snad pro jakoukoliv oblast lidskeho snazeni/vyjadrovani se. namatkou treba internetove trendy, moda,…

5 Wu WWW 23.02.2007, 12:07:04

Neřekl bych \"docela trefné\“, řekl bych naprosto trefné. Nejvíc mě zaujal úvod, to s těmi egy umělců v amsterodamském muzeu… U žádného staršího obrazu se to nestalo? Je dvacáté století skutečně zlom po všech stránkách včetně umění?

6 01.03.2007, 00:49:10

ty vole vlado, co ti je? depka? druha miza? vzdyt to je docela smutně_zapšklé(a samoucelne) poctenicko:/
kdybych nezaregistroval tvoje jmeno, tak bych si pomyslel, ze to psal nejaky zneuznany umelec, ktery umelce celou dobu jen predstiral.

7 koko. WWW 01.03.2007, 12:45:56

neboj, strýček Jedlička taky nenáviděl děti, a kdo by se mu divil, děti jsou ve skupině nesnesitelné a smrdí – ale když s tím pracuješ, tak prostě vidíš všechno: nevinnou dětskou dušičku (resp. že malování je jediná možná věc na světě) a zároveň ty věci okolo – máš snad dělat, že nejsou?

8 dalsi umprumak 04.03.2007, 18:54:09

Skvele tak dlouho jsem si neodpocinul:-)))pri cteni:-)

Comments

souhlasim, ze umeni je instituce- zkratka soubor pravidel a skatulek, jak chceme veci videt, a do kterych se nejak radime. postupne se tento soubor vyviji, nicmene system skatulkovani, ktery se skryva pod dojmem bohemske volnosti a uvolnenosti, stale zustava, ve skutecnosti se meni pouze to, co do tech nejvyssich suplicku davame. co me vsak zajima vic, je nakolik je vlastne potreba se vuci tomuto systemu vymezovat. to ze se clovek s necim identifikuje a prejme rysy urcite veci nebo jevu je normalni, lisi se spise mira takoveho prejimani. i dyz se clovek jako umelec snazi takovym postupum vyvarovat, zcela se mu to nikdy nepodari. myslim, ze pro zvidavou dusicku je lakave lamentovat nad vsemi temito vecmi a hledat odpovedi, nicmene mi stale vice dulezite pripada jedno: hledat si tu svou proporcnost, to, jak jsou veci namichany, tak, aby mi to bylo vlastni, a pokud se tam nachazi kopirovani, prodavani bankam a byti slavnym nebo zapovezenym nebo jakymkoli umelcem, nebo byt vubec! umelcem, je vlastne jedno..

taky bych to takhle nějak bral – nerad bych se ocitl v povýšené pozici kritika - prostě znát terén, kde je vyhlídka a kde zas zrádná bažina…

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.