nadvláda pinglů

Sunday, 20. May 2007

Občas se ještě zanadává na perzonál českých hospod, ale čas milosrdně přikrývá vzpomínku, že to bývalo daleko horší.

Alespoň pro mě. Sice jsem si k hospodě vypěstoval neobyčejně silnou citovou vazbu, jako bych tam chodil pít z prsu, nic mi to ale nebylo platné. Musel jsem se tvářit pitomě, jinak se nedá vysvětlit, že mi číšník už ve dveřích poznal na nose příslušnost k nižší cenové skupině, než byla ta jeho. Obsluhoval nasraně, dal mi flaksu, řečí těla mě posílal do zadku a nakonec se mě pokusil ošulit. Byl to malej hajzl, na rozdíl od velkejch hajzlů, kteří se mezi lid nemíchali a zjevovali se jen během televizních novin. Malej hajzl je typ, který za určitých podmínek ve společnosti velmi prosperuje (představuju si, že tomu tak bylo třeba v Německu třicátých let) a zlu, které do oběhu posílají ti velcí, příčinlivě dodává konkrétní podobu.

Celé mládí mě nařvaní pinglové vyhazovali z hospody, ačkoli jsem jim tam nechával všechny peníze a vytrvale věřil, že nad politým stolem pochytím od starejch výpitků životní moudrost, a že když vytrvám, tak tam vysedím obrazy skutečného života. Nakonec se nebylo vrchním co divit, vydělávali na tu dobu šílené peníze, přesto byli nuceni posluhovat týpkům jako já, kterými z duše opovrhovali. To nasere.

Na druhou stranu byla opravdová rozkoš, když se (mě zcela výjimečně) stalo, a pingl byl na vaší straně. V těch ojedinělých případech se mě zmocňovala taková sebejistota, kuráž a vděčnost, která se dá srovnat jedině s tím, jak se předloni s důvěrou odevzdala část voličstva čerstvě se na scéně zjevivšímu Jiřímu Paroubkovi.

Pak jsem najednou přestal mít čas na vysedávání v hospodě a kouzlo se zlomilo. Když se někdy přece vyskytnu v restauraci, číšníci se mi zdají vyměnění. Předpokládám, že odešli do politiky.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.