mrazíme radostně, díl 3., konzum

Monday, 10. July 2006

Sice žijeme v době konzumu, ale to neplatí o domácím zavařování, mražení a jiném konzervování.

Je vědecky dokázáno (mnou), že největší potíž s uchovávanými produkty není v tom, jak je zpracovat a udržet v poživatelném stavu, ale hlavně, jak je zkrmit.

Schovávání jídla na horší časy je hluboký atavizmus, který nám vládne navzdory celoroční dostupnosti polystyrenových rajčat v supermarketech. Musíme mít někde zásoby, a na zásoby se normálně nesahá. Dokonce mám obavu, jestli nejsme předprogramováni jako veverka, abychom na část zásob dokonale zapomněli, což v případě veverky zřejmě představuje strategii ořešáků a lísek k šíření vlastního genetického materiálu.

Všichni známe tradiční rituál vyhazování tří nebo pět let starých zavařenin. Skutečně, snězení uložených dobrůtek není jen největší radostí, ale je zároveň i největším problémem celého řetězce radostného konzervování. Na dně mražáku se nacházejí záhady srovnatelné s mamuty v ledu na Sibiři. Musíme mít proto zaručeno, že nás něco donutí občas k mrazáku jít a lahůdky odsud přinést. Jinak nás bude mrazák hřát pouze vědomím, že máme nasysleno na horší časy. Horší časy jsou však už možná tady, tak návštěvu mrazicího boxu neodkládejte.

My jsme měli pravidelnost spotřeby mraženého ovoce dlouhá léta zajištěnu tím, že dítka snídala ovesné vločky, pokaždé s nějakým druhem ovoce. Teď už styl snídaně není tak sjednocený, a tak i mírně zmenšujeme dávky, které mají do mrazáku přijít. Nezavařujeme kromě okurek nic.

A některé věci je nejlepší konzervovat právě tím, že je prostě včas sníte – například ořechy obsahují antioxidanty, takže tak rychle nezežluknou – ale když je sníte čerstvé, budou ty antioxidanty pečovat o to, abyste nezežlukli vy sami…

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.