míra a víra

Saturday, 28. January 2006

Ještě k té diskuzi s Katkou Kačerovskou a Vítkem Janečkem o Iráku, o které se zmiňuju v předchozím příspěvku. Bavili jsme se o tom před tím měsícem celou noc, a celou tu dobu jsem byl drcený jejich argumenty, aniž se mi dařilo prosadit svoje. Měl jsem to těžké, protože jsem chápal a dokonce se často i ztotožňoval s tím, co říkali, jen jsem považoval za potřebné ten názor korigovat ještě některými hledisky. No, možná by se z něho po takové korektuře stal úplně jiný názor… Zkusil jsem si ona hlediska sesumírovat:

  1. když se něco přihodí, je to neodmyslitelný fakt
    1. můžeme hledat příčiny a viníky, ale to nesmí převládnout nad hledáním řešení; když už se stane, že vaše dítě zapálí dům, je potřeba se spojit k uhašení ohně, a ne k trestání dítěte (neboli v tomto příměru George Bushe…)
    2. tím ovšem nezodpovědná rozhodnutí, resp. svévolné zapalování domů, podporujeme – proto je to věc míry (a ne víry), kolik obětujeme spravedlnosti a kolik nápravě pokažené situace
    3. válka v Iráku se mi zdála špatná od začátku – jenže neexistuje žádná klávesa Zpět, kterou bychom se vrátili do předchozího stavu – přesto se většina diskuzí, které jsem zažil, točí kolem přítomnosti spojeneckých vojsk v Iráku – jako by mohlo v současné situaci stažení vojsk přinést nápravu
  2. jestliže jedna strana v diskuzi používá celou škálu svého slovníku a druhá jen binární ano a ne, tak se společným jmenovatelem stane ano a ne
    1. tohoto zprimitivnění dialogu si všimne právě jen ta jedna strana, a jen ona tím trpí, ztrácí svou integritu
    2. máme-li k dispozici jen ano a ne, pak se rozhodujícím stane ne obsah, nýbrž Volume, se kterým ho budeme pronášet – proto nechápu, že některé lidi skoro škodolibě těší, když je Amerika oslabená (Naďa Vávrová mi teď říkala, že ve Španělsku vnímali dokonce i hořící dvojčata tak trochu se zadostiučiněním!)
  3. jestliže situace sama se stává binární, připouštějící jen být s nebo být proti, a svět se hloupě dělí na dvě strany, pak si sami musíme si říct, na čí straně jsme
    1. „oidipovský komplex“, nebo co to je, vytváří největšího nepřítele z toho nejbližšího; podobně „nenávidíme“ Ameriku, ačkoli jsme ve společné rodině; připomíná to poznatek, že vnitrodruhová konkurence je více omezujícím/stimulujícím činitelem než jsou predátoři – jinak nevím, jak si vysvětlit ten relaxovaný antiamerikanizmus, který se stal téměř univerzálním postojem po celém západním světě (ve východním světě to nepřekvapuje) – dokonce snad i všichni moji kamarádi Američané jsou „protiameričtí“ – pokud ztotožníme zemi s její vládou – ale já musím říct, že (kterýkoli) americký prezident je doufám víc „můj“, než ruský, iránský nebo čínský…
původní komentáře: 

1 JiV WWW 28.01.2006, 20:09:15

čtu poslední dva články a napadá mne slovo EMPATIE, skvělá deviza do života ale již horší do politiky…obávám se

2 Žbrbla WWW 28.01.2006, 22:08:21

Zajímavá myšlenka

3 Osud a úděl Vít Janeček 04.02.2006, 00:34:32

Ahoj Vladimíre, objevil jsem zde pokračování té naší diskuse a tak zkusím ještě také pokračovat, byť nenavazuji chronologicky na Tvé body.
Myslím, že naše diskuse nebyla zas tak binární a vůbec ne protiamerická. Máš pravdu, že (kterýkoli) americký prezident je víc „náš“ než ten ruský, iránský nebo čínský… Řekl bych, že to je náš kolektivní osud, teritoriální determinace, která započala dávno dávno před tím, než jsme se narodili a jsme s tím spojeni ať se s tím ztotožňujeme či nikoli. Jedna věc je ale nějaká euroatlantická identita a identifikace s ní, nebo alespoň nějaká afinita k ní a jiná věc jsou konkrétní činy konkrétní politické reprezentace.
Když začala válka v Iráku, intuitivně se mi to zdálo být mimo, ale tak jako miliony lidí mě přesvědčilo tvrzení, že ta země se svým šílencem v čele má chemické zbraně a US mají spolehlivé informace o tom, že je schopna ba odhodlána je použít. Potud si myslím, že je mnohý člověk v euroamerické civilizaci částečně i spontánně potlačit svůj případný pacifismus a přijmout rozšířit tezi o společném osudu i na společný úděl. Úděl versus osud, resp. překonávání osudu „dobře“ či „lépe“ zvládnutým údělem je jedním z hlavních Vachkových témat, naposledy jsem nad tím hodně přemýšlel když se před čtrnácti dny nečekaně zabil Jiří Cieslar, psal o tom i Jakub v textu jemu věnovaném v Literárkách. Je naším nezvratným osudem následovat úděl jednoho – vlastními tajnými službami pomýleného američana, nebo je naším údělem tu zcestnost alespoň reflektovat, když už s ní, zejména v dané chvíli, stejně nic nemůžeme udělat? Fakt, že jsme osudově spojeni s Amerikou, že jí vděčíme za mnohé, že je to skvělá země se spoustou skvělých lidí přece nemusí nutně vést k loajalitě vůči její více či méně pomýlené politické reprezentaci, zvláště když jde o životy či smrti desetitisíců lidí – by't z teritoria, s nímž společný osud nesdílíme. Resp. dosud jsme nesdíleli. Nyní už jsme spolu s naší armádou součástí jejich každodennosti i jejich dějin a budoucnost ukáže, zdali se tato osudová peripetie pro nás odehraje jenom na televizních obrazovkách, anebo bude mít charakter bližších kolektivních zážitků…

4 Jak se v tom vyznat BB WWW 17.02.2006, 18:18:57

Náhodou jsem sem zabloudila a vaše diskuse mě zaujala. Nemám čas podrobně sledovat politiku, takže mám trochu černobílé vidění, ale vaše příspěvky mi dávají naprostý smysl. Zaujalo mě „dokonce snad i všichni moji kamarádi Američané jsou „protiameričtí“
Bydlím v Americe už 8 let a naprosto se s tím ztotožňuji. Některé mé kamarádky by se dokonce chtěly přestěhovat do Evropy.
S válkou v Iráku jsem nesouhlasila od začátku a Bushe považuji za blbečka. Že je prezidentem je ale vinou Američanů kteří si ho zvolili.

5 fírer jako fírer michal hons 19.03.2006, 18:58:58

Nešlo o chemické zbraně ale o pokus odstranit potenciálně nebezpečného primitiva s obrovskou mocí a strategickým potenciálem.A zárověň dát šanci vytvořit státní útvar s méně dik- tátorskými metodami,kontrolovatelnější
planetárními politickými mechanismy.
Další dějství se slibně vyvíjí v sousedním Iránu.Tak komu se podaří konečně hodit tu A bombu někde poblíž
Izraele? Pak se rychle všichni budeme chtít odstěhovat do USA.

6 Vít J. 23.03.2006, 02:37:43

To je ale smutná ukázka (ne)argumentace: „Nešlo o chemické zbraně“ a současně „nebezpečný primitiv s obrovskou mocí a strategickým potenciálem“. V čem jiném spočíval jeho strategický potenciál, mimo toho, že měl chemické zbraně – A ty právě neměl.
Otázka Iránu je úplně jiná – jsou zjevné důkazy o tom, že má vlastní jaderný výzkum (dosud monitorovaný Agenturou pro jadernou bezpečnost) a současně je otázkou, do jaké míry mělo na strmý vnitropolitický vývoj v Iránu vliv dění v sousední zemi. Tato analogie prostě neplatí. Jinak ale zde s tou diskusí končím, tak se omlouvám za příp. absenci dalších reakcí.

7 blisty.cz martin 15.04.2006, 23:43:41

docela dobre clanky mimo hlavni proud jsou posledni mesice na webu blisty.cz

8 O IRANU JINAK martin vlcek 15.04.2006, 23:58:16

za precteni stoji trochu jiny uhlem pohledu text o soucasnem iranu z hlediska mistniho navstevnika na http://www.blisty.cz/2006/4/13/art27926.html

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.