mémon

Sunday, 9. July 2006

Jako nositel mému mám dvě starosti: o mém a o nositele. Jako nositel můžu mít strach, že mi mém někdo sebere, prohlásí ho za svůj. A za mém mám obavu, že ho někdo pokazí.

Ujal jsem se nesení mému – což znamená péči, aby se mém ujal. Mohu ho šířit v médiích, při rozhovorech, v galeriích nebo jako grafiti po ulicích. Ale můžu taky udělat něco rafinovanějšího: vypěstovat si skupinu nositelů mému.

S nimi uzavřu deal: předám vám svůj mém, který už se celkem úspěšně ujal, a vy za to, že ho ponesete, můžete cizopasit na jeho úspěchu.

Úspěch mému se tím násobí a vzniká něco, čemu můžeme říkat škola. Je to výhodné pro mém, pro mě, i pro symbiotické nositele.

Úspěšné rozšíření však pro mém funguje jako tichá pošta – dá se čekat, že se mém začne kazit. Od určitého momentu vzniká otázka, zdali slevit na čistotě mému a vytvořit širokou ligu, nebo dokonce módu, nebo jestli uchovat původní mém za cenu nižšího rozšíření. Profláknutý mém se obrací proti původnímu nositeli, takže bych byl spíš pro druhou variantu.

Jenže v té fázi úspěšného rozšíření už nemám na nic moc vliv. A je otázka, jestli jsem měl vůbec nějaký vliv v první fázi, když jsem se stal nositelem mému. Mám neurčitý pocit, že se mnou v té chvíli někdo uzavíral jakýsi deal.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.