malba pro boží zrak

Sunday, 17. May 2009

Koukám, že mi články v blogu nějak píárovatějí! Píšu pořád o sobě a více či méně nenápadně ukazuju, co se zase skvěle podařilo. Ale tady jsou dvě akce, které skutečně vyšly, takže strpte ještě jednu PR relaci. Vrátil jsem se právě ze Šamorína a nedá mi, abych o tom nedal vědět, a nezmínil se též o podobné cestě do Belgie v březnu.

Mám dojem, že jsme v belgickém Mechelenu kdysi hráli. Bydleli jsme týden v hospodě předělané z benzínové stanice a plné desítek druhů piv, včetně asi čtyř čepovaných, které jsme měli za úkol extenzívně ochutnávat.

Teď jsem se tam dostal znovu jako účastník výstavy All that is solid melts into air, kterou si město objednalo u antverpského muzea současného umění MUHKA k čtyřista padesátiletému výročí arcibiskupství.

Už jsem se tady někde zmínil, že název výstavy připravené k velkému náboženskému výročí je citát z Marxova Manifestu komunistické strany. Nepřišlo mi to ani hrubě provokativní, spíš jako ukázka osvěžujícího nepředpojatého kurátorského myšlení. Právě to myšlení mě na akci bavilo nejvíc. Výstavu dělalo pět kurátorů, rozdělili si ji do pěti „kapitol“: Not Nothing, Man Made, The Work, The Thing, Search for the Spirit. Byl jsem rád, že si mě Bart de Baere vybral pro svůj oddíl Práce, protože zrovna duchovnění přes práci se mi zdá být klíčové. Moje babička Hedvika byla pro nás děcka postrach, pořád něco zametala, hrabala, rovnala, a když už neměla co, tak aspoň olíčila dům vápnem – zatímco naše parta šestiletých nezbedů systematicky zvyšovala entropii jejího systému. Jednoho dne ale babička překročila cosi jako kritické množství práce, celá se prosvítila, a když před třiceti lety odcházela ze světa, byla to svatá žena.

Až na vernisáži jsem si vybavil, že Bart mi vlastně psal text k výstavě Práce, kterou v roce 1993 dělala Helena Hrdličková v Klatovech.

Vstával jsem brzo ráno a odcházel do katedrály, kde jsem si předtím napnul na lešení plátno – belgické lněné plátno je nejlepší na světě, a od rodinné firmy Claessens je ještě lepší – a se štětcem v ruce jsem se napínal z jednoho rohu obrazu do druhého, protože měřilo přes tři metry. Nebyla to ale žádná performance, prostě jsem jenom pracoval. Zrovna se dokončovala oprava věže a vedle měli rozdělanou práci restaurátoři, a tak jsem naštěstí nevypadal, že by se zrovna na mě měla vztahovat ona nezasloužená privilegia, která si umělci v dnešní době vytrucovali.

To ostatně byla moje domluva s Bartem – že k práci patří humility – takže dělník zůstává pořád „normální“, i když opravuje kanály třeba na hlavní třídě. Utéci ozvláštňující síle umění se skoro nedá, ale pokus jsem učinil. Nakonec malovat v katedrálách bylo po staletí docela normální.

A zároveň to samozřejmě vůbec normální nebylo: cítíte, že táhnete tah v synergii s křivkami klenebních žeber nad vámi, za výběr barvy odpovídá proměnlivá světelnost lodě, a mimoděk reagujete i na toho van Dycka na druhém konci katedrály.

Kromě obrazu jsem neřešil nic, úplně jsem vypnul hlavu i mobil. Na zem mě dostalo vždycky jen přemítání, kde má svatostánek záchody – musel jsem pokaždé odejít do kulturního centra, a tím jsem ztrácel cenné minuty, jelikož se do poslední chvíle zdálo, že to na vernisáž nedokončím. Pamatuju se, že když jsme se kdysi jako máničky ocitli ve Svratouchu při znovuotevření opraveného kostela, tak ten synodní senior, nebo jak se říká šéfovi evangelické církve, ve své uvítací řeči neopomněl při vší oduševnělosti připomenout, že záchody jsou vlevo za budovou. Tady jsem místo toho dumal, jak se vlastně tento problém historicky řešil – a přišlo mi, že to je velký problém.

Belgii a Belgičany mám rád, v něčem jsou podobně strašní jako Češi, jindy zase – například při vyjednávání s těmi restaurátory vedle – jsem viděl, že je to trochu jiná kultura, řekl bych, že kulturnější.

Za mých studií měla akademie družbu s Královskou akademií v Antverpách. Při nějakém mejdanu se prý jejich profesoři přiznali, že Belgičanům zní slovo Čech jako „bohémien“, bohém, prostě opilec. Naše strana kontrovala, že český jazyk si vlámskou kulturu s chutí připomíná zase výrazy flamendr a flámovat. A je známo, že brajgl přišel do Čech přímo od Brueghela.

…aha, tak Šamorín budu muset dát do příštího PR článku!

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.