krajinomalba

Saturday, 5. February 2011

Radek Wohlmuth mi poslal anketu o krajinomalbě. Odpověděl jsem mu obratem, což se stane málokdy, a asi to svědčí o tom, že to je – aspoň pro mě – aktuální téma.

Je krajinomalba v rámci dnešního umění aspoň trochu aktuální nebo je definitivně překonaná?

Rozumím otázce, ale stejně se tak trochu vzpírám komentovat, je-li něco „aktuální“.
Možná se prostě ptáte, zdali by módní policie krajinu v současné galerii strpěla – odhaduji, že dneska už ano.
Jestli dotaz směřuje spíš k tomu, jak frekventovaná je dneska krajinomalba, pak lze říci, že celkem dost, často dokonce i v tom nejfádnějším pojetí 19. století.
Anebo je řeč o vzrušení, když si člověk jako malíř představí, že by si teď namaloval krajinu – ano, takové vzrušení cítím.
Jakmile krajinomalba jako žánr vznikla, už je věčná; vůbec mi nedává smysl, co by mělo znamenat, že je překonaná. Leda by malíři přistoupili na to, že některé žánry jsou oficiálním kontextem „povolené“. Takovou myšlenku si ale nesmějí – pokud jsou to tvůrci – vůbec připustit.

Co Vás na ní přitahuje nebo naopak odpuzuje?

Krajinářství je dispozice, krajinu jsou schopní malovat jen ti autoři, kteří dokáží žít s existencí nedosažitelného horizontu. Tím se liší třeba od malířů zátiší. Nebo od figuralistů, kteří místo horizontu čelí dilematu mezi vnějškem a vcítěním do intimně známého vnitřku.
Já v sobě tu krajinářskou lhostejnost k metafyzičnosti obzoru nemám, naopak každou hraniční čáru prožívám skoro trýznivě. Krajiny dělám s pocitem, že jsem něco zásadního obešel. Stačí je ale brát jako tělo, aby v tu ránu bylo po problému.

Kdy jste naposledy namaloval/a obraz, který by se dal označit za krajinomalbu a o co přesně se jednalo?

Pohledy do lesního interiéru a podobné věci maluju celkem běžně. Ale asi nemůžu tvrdit, že výsledek vypadá jako krajina.
Před deseti lety jsem se věnoval plenérovému akvarelování, čistě jen jako rodinné kratochvíli. K tomu se vrátím, sotva se zas objeví příznivé okolnosti.
V roce 2002 jsem v Blansku udělal výstavu, kterou jsem masochisticky pojal jako výstavu krajinek. Zamlada jsme krajinkování brali jako nejhorší komerční střelivo, nikdy jsem nic nedal do Díla – a v Blansku jsem to cítil paradoxně úplně naopak. Ale věděl jsem, že takové přiznání ke krajině dělám asi tři roky po Jirkovi Davidovi, který vystavil krajiny v MXM.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.