kosmická bitva

Tuesday, 29. December 2009

Souběžně s každou bitvou pozemskou se vždycky odehrávala bitva bohů.

Pravidelně to byla právě bitva bohů, která určila vítěze.

Bůh Západu se v posledních stoletích ukazoval nejsilnější, vyhrál toho většinu.

(Paradoxně jeho nejmocnějším znamením byl obraz krajní bezmoci – zobrazení chvíle, kdy ho lidé odporně potupili a nakonec dokonce zabili.)

Posledních deset let začínáme tušit, že Alláh je silnější. Samo naše tušení se mocně podílí na jeho síle.

Slyšíme volání, že Západ potřebuje ideu. Nezdá se ale, že by tušení nějaké velké myšlenky bylo ve vzduchu.

Myšlenka a bůh se zdají, alespoň z našeho pohledu, mít stejnou přirozenost.

Bude-li myšlenka velká jak bůh, nepoznáme rozdíl mezi ní a bohem.

Jestli nám bůh k něčemu bude, ukáže se teprve, když se dostane do bitvy s jinými bohy.

Nic nám nebrání, abychom si boha vymysleli, a abychom si vymysleli toho nejsilnějšího.

Když se o to pokusíme, narazíme hned na začátku na několik rozcestí, které předurčí takový nebo onaký směr vymýšlení.

Jednak nevíme, máme-li větší šanci vymyslet nejsilnějšího boha nanovo, z čisté vody, jak nás napadne. Mohli bychom ho navrhnout ideálně, jako dokonalý operační systém, bez ohledu na předchozí verze.

Ale kdoví, jestli větší síla nebude pravý opak: když ho místo vynalézání objevíme a místo vymýšlení si ho jen všimneme. Už tady třeba od věčnosti (nebo alespoň odedávna) je a za tu dobu navázal množství hlubokých vazeb, které bychom jen tak nevymysleli.

Při vyhledávání nejsilnějšího boha budeme muset dále rozhodnout, má-li to být náš osobní bůh. Takový, který kope za nás, který se vyskytuje na dně naší duše, kde krásně vidí naše zmuchlané svědomí. Ten, kdo vlastní nahrávací studio na naše skutky, jež nám může zpětně přehrávat a konzultovat je s námi.

Jenže jeho síla může spočívat naopak v tom, že se s náma nijak nezdržuje, věnuje se celému světu stejně, lidstvo u něj nemá žádnou zvláštní protekci. Je silný, protože je zásadně cizí. Asi jako nejvyšší gnostické božstvo oproti Demiurgovi, upatlanému od hmoty.

Různá síla bude přicházet i od způsobu, jak se nám bůh bude zjevovat. Buďto kompletní balení v jedné dodávce, plug & play, osvítit a pak už navždy jasno.

Nebo naopak právě budování vazby na produkt, postupné pořizování dalších modulů, upgradů, faceliftů, věrnostních bonusů. Sice nikdy nemáme plných sto procent, ale do posledních chvil můžeme stále něco získat.

Ode mně se nedá čekat, že nejsilnějšího boha přinesu – ačkoli přijít s ním může prakticky kdokoli, i ti nejubožejší. Sice nějakou představu boha mám, jenže ta je založená víc na na jeho slabosti než síle. A není dost středoproudová, což je pravděpodobně nutný požadavek na nejsilnějšího boha.

Já po něm chci, aby (stejně jako filozofie) na světě nic neměnil. Jedině tak budeme žít sami za sebe, připraveně, nebudeme delegovat život na někoho dalšího.

Požaduju, abych ho viděl v každé věci. Dokonale stačí, když jen jen jako stopu „největší čerstvosti“ v jejím jádru. Sám se považuju taky za takovou věc.

Proto se pořád tak strašně snažím si představit „prostředí“ (to je zvláštní český výraz) a tím boha uvidět. Nebo vidět s ním, podélně.

Ono to prostředí ale celé jakoby plyne, takže zároveň je to bůh běhu. Příběhu.

Kupodivu existuje způsob spatření i souvisejících paradoxů, jako že je zároveň uprostřed i na okraji, je nádobou i vlastním středem; nestydím se proto použít ani slova tao.

Jestli na tom celém můžeme něco vylepšit, neřeknu. Ale zhoršit se dá určitě. Takže jakási boží morálka pro mě existuje, byť je tak primitivní, že je skoro bezobsažná: dělat, co se má dělat. Při téhle příležitosti to nebudu probírat do detailu, jen připomínám, že „má“ neznamená konat ze slušnosti, poslušnosti, konvence, ale neustále to nanovo, čerstvě zjišťovat.

Můžu si mu i postěžovat, eventuálně si od něj půjčit sílu? To je přece běžné očekávání praktického užitku od boha. Sílu si půjčím snadno, právě tím, že se přidám k jeho běhu – což však neřeší situaci, kdy si zoufale přeju úplně jiný průběh. Vnitřní dialog s ním přirozeně vedu, ale z principu nikdy nezjistím, co je na druhé straně. Výraz druhá strana je ovšem zavádějící.

My tady ale mluvíme hlavě o tom, jestli náš bůh může zvítězit v bitvě bohů. I když tomu svému pro jeho nepsychologičnost a obyčejnost (a vlastně i bezmoc) dávám šanci, tak jeho sílu vidím hlavně v tom, že se při něm dá přesně žít i v prohrané bitvě.

původní komentáře: 

1 Kojot WWW 27.12.2009, 19:12:47

Dechberoucí článek, děkuji!

2 Kojot WWW 27.12.2009, 19:31:40

Ještě bych poznamenal, že ve Spojených státech je to trochu jinak. Kromě \"bezbožných\“ liberálů je tam ultrakonzervativní křídlo uctívající obzvláště agresivní formu Ježíše, viz film Jesus Camp (http://kojot.name…ze-a-uvaha.php)

3 Czernozub 27.12.2009, 20:07:57

Výborný článek

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.