kompostování

Tuesday, 27. June 2006

Při obhajobě diplomky Radky Valentíkové jsem vůbec nereagoval na výtky kolegů Rittsteina a Róny, snad proto, že jsem si snad uměl představit, z jaké pozice se na to dívají. Radka se ostatně hájila sama a říkala věci, které musela říct, a všechno bylo myslím tak, jak to mělo být.

Horší, že jsem si uvědomil, že si kolegové neumí představit, z jaké pozice se na to dívám já. Dostali se do ráže, ale že se mi je přesto nepodařilo přesvědčit, můžu svádět jen na sebe. Ale co já vím, třeba je moje stanoviště skutečně vadné.

Popisuju je při různých příležitostech už skoro patnáct let, co učím. Říkám, že mě nezajímá, jak to dopadne, ale jak to začalo.

To možná nezní špatně.

Jenže vrtat se ve zdroji zavání inženýrstvím duší; říká se tím, že učitel má právo zabývat se přímo žákem, a ne jen jeho výsledky. Z učitele je pak psycholog nebo něco ještě horšího.

Druhý problém může být hypotetičnost téhle činnosti. Pokud se skutečně nacházíme v místech, kde to vzniká, pak nic ještě nemá pořádně tvar, ze kterého by se daly příští kroky modelovat. Můžeme se jen domnívat, že z těchto semínek vyrostou tyhle plevele nebo tyhle stromy.

A třetí problém je obdobou rčení, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. I když to začne dobře, stejně se nedá úplně nedbat na výsledky. Z dobrého začátku bude jen alibi pro nedostatek vůle k dokončení věci.

Naštěstí, právě díky tomu, že tenhle přístup se tak vzpírá uchopení, zmetodizování, že je v principu paradoxní, že člověk bez přestání naráží na jeho nemožnost, nemám obavu, že by se stal jen strnulou direktivou.

Spíš mám obavu, že se možná v posledku jedná o mou trvalou úchylku, kterou pěstuju nejen v učení a v malování, ale nakonec ve všem, co dělám indianpills.net.

U vaření mě zajímá ne tolik výsledná chuť, jako to, co v jídle skutečně je (kupodivu to ale přesto prý bývá chutné). Sice nekupujeme organicky pěstované produkty, ale kdybych jedl maso, sledoval bych – a „chutnal by mi“ – právě jeho původ.

Je to ještě zřetelnější, a možná pro mé blízké nesnesitelnější, na mé posedlosti kompostováním. Věřím, že když se mě v nebi zeptají, co jsem na tomhle světě učinil dobrého, řeknu, že jsem vrátil do světa pár tun oživené prsti. Alchymicky jsem zamrznul na fázi putrefactio. Vytahal jsem ze stodoly jednu obrovskou hromadu slámy, mírně jsem ji obohatil dusíkem, promíchal s hlínou a teď po roce má čtvrtinový objem. Je přeplněná rejdícími brablouky a množí se v ní slepýši. Ve stodole mám ale ještě jednu mnohem větší hromadu slámy a pod ořechem hromadu hlíny, třesu se nedočkavostí, až to všechno promíchám a předložím ke strávení dalším civilizacím organizmů. Vášnivě kompostuju co se jen dá, komposty jsou na zahradě rozmístěny v prominentních stanovištích, přímo tam, kde by někdo dal skalku nebo jinou zahradní dominantu. Vnitřním zrakem prohlédám do hromad a vidím jasně, jestli jim neschází kyslík, uhlík nebo něco. Když se kompost prohřeje do vysokých teplot, rozpaluje mě to taky.

Je na tom něco morbidního, jde o proces, v němž smrt má tvořivou úlohu, odumřelá stébla atd. zakládají podmínky pro nový život. Zajímá mě tento stav, kdy vytvářím půdu pro něco. Vlastní pěstování rostlin je v mé perspektivě druhotné, a taky že zůstává skoro úplně na Evě. Obávám se, že tak je to s celým mým životem, a taky i s mým učením. Že jsme za dva roky, co Radka u nás byla, nadělali pěknou hromádku kvalitního humusu. Vypěstovat jablka teď už bude malina.

původní komentáře: 

1 Čapkovské téma pro život Amanita 21.01.2009, 10:40:21

Přikláním se vřele k Vámi popsaným pocitů, zatím nikde než u Čapka jsem nenašla spřízněnou duši, která by toto téma pojednala v literárním výplodu, v tomto oboru jsem si přišla osamocená. Jezdím světem a lituji, že nemám nějaký stroj na nakládání a přivážení materiálu na kompost. Všude je ho spousta. Vlastně u mne to není v pravém smyslu kompost. Je to obdobné modernímu \"mulčování\“. Jsem šťastná, když mohu založit rozsáhlý kompost na nějakém zanedbaném kopřivišti a pýřišti. Pravda, musím ho překrýt černou fólií, obvykle recykluji silážní plachty od místních hospodářů nebo staré koberce, to se nakonec musí vše pečlivě odstranit. Asi po 3 letech na místě vznikne přeúrodná zahrada, aniž bych pozemek dříve vyplela. Je to posedlost zúrodnit zanedbaný prostor, který se nevrátí sám k přírodě, ale může přispět k obživě nejbližších okolo, vrátit ho k životu pro život.
Jsem asi více zaostřena na cíl, než na proces, s brabouky a poměry uhlíku a dusíku si hlavu nelámu. Obvykle na svůj kompost vylévám i svůj velmi osobní odpad s mlhavou představou, že dusíku je třeba. Na parazity netrpím. Ostatně hnojíček z místního hospodářství obsahuje daleko problematičtější odpad. Ale Vy vlastně o hnoji nepíšete, tak snad zdejší prostor nepošpiním svým naturalismem. Ama

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.