kolik roků je současnosti

Friday, 6. October 2006

Brigite Bardottová říkala, že nám věk přibývá všem stejně. Všimla si skutečnosti, že někdo sice začal se žitím dřív, a někdo o něco později, ale zároveň se všichni neseme na společné vlně věku.

Tenhle společný věk má sám o sobě svoje stáří – takže třeba my jsme prožili své údajné mládí ve společnosti, která patřila gerontům. Papaláši z Kremlu, stejně jako naši, českoslovenští, zásadně neodcházeli do důchodu. Drželi se ve funkcích do posledních příznaků biologického života, přičemž poslední síly jim měli zajistit lidoví léčitelé a zázračné výtažky z východu. Jejich mátožný, polovědomý stav přebírala celá společnost.

Přitom padesátá léta byla naopak věkem mladosti, kdy se právě vylíhlí kádři dostávali k nevídaným příležitostem řídit úřady a fabriky místo ziskuchtivých vykořisťovatelů. Bylo to ono fašizující mládí, které je pro svou idealistickou bezohlednost oporou asi každého nastupujícího tyrana. V USA tou dobou dorůstala mohutná poválečná populační vlna, která se projeví v beatnické/hippies generaci, a s níž bude postupně stárnout celý svět. Dneska je jim přes šedesát a Amerika je skutečně stále podobnější zlému dědkovi, který prosoudí všechno při sporu o větev, sahající přes plot.

Budovatelská léta se u nás opakovala po roce 1990. Překvapivě (pro mě) nevzniklo až tak široké pole pro první normalizační ročníky ze začátku 70. let, které se aplikací státní populační politiky staly velmi početnými, nýbrž že převládl „druhý dech“ ročníků kolem 1950, které zastihlo trauma ustřižení ideálů Pražského jara už jako dospělce. V devadesátých letech je ovládlo to, čemu se u mužů na konci středního věku říká schluss-panik – vyměnili usedlou socialistickou manželku za náročnou kapitalistickou milenku; mnozí na jejím loži nechali při dokazování své výkonnosti zdraví nebo i život.

Jůzovi mi pro případné ilustrování dali přečíst „první havajský román“. Bylo mi na něm něco divné, nevyzpytatelná psychologie krále, který dopluje na ostrov, tam porůznu vraždí a raduje se, je pověrčivý, svéhlavý, a vlastně jakoby nevyspělý. Pak mi došlo, že je to psychologie puberťáka, že mu je možná deset dvanáct let, a že celé té kultuře není víc než dvanáct let. Stejně tak si vysvětluju divné chování rytířů kolem Artušova stolu nebo řeckou družinu vyrážející na Tróju – i když mě něco šimrá v paměti, že tyhle klasické Řeky mezi puberťáky zařadil už Zdeněk Kratochvíl. Teenagerovská vitalita vesměs ovládá i všechny masové masakry v Africe nedávných let.

Existují tedy společnosti úplně mlaďounké, z našeho pohledu úplně nemožné. Věk naší současnosti ve středu Evropy, a možná v celé Evropě, bych odhadoval asi tak na šedesát. S výjimkou pár chvil v roce 1968 a 1989 jsem prožil život ve staré společnosti.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.