kolektivní předměty

Tuesday, 4. July 2006

Z povrchní mladické četby Sartra, jejíž vinou mi připadal povrchní Sartre, mi utkvěl tenhle termín. Nemůžu říct, co tím myslel on, ale jen to, co jsem si z toho vzal:
Příkladem kolektivního předmětu mi zůstal národní výbor nebo nějaký jiný úřad, zahrnující chodby, kanceláře, hierarchie, osoby, procesy, pach kantýny atd. Byl to pro mě osvobozující objev, že úřady lze takhle uchopit, že se z nich stávají obyčejné věci – když ovšem obyčejným věcem naopak připustíme jejich institucionální povahu.

Překonávalo to moje tehdejší povědomí o věcech, jako o něčem pěkně vyloupnutém z pozadí. Od té doby pro mě kolektivní předměty už jen získávají na významu. Co se malování týká, podporuje to můj oblíbený výrok Karla Mandera, holandského barokního malíře, který ve svém traktátu praví, že malovat se naučí úplně každý. Jsou pouze tři motivy, na jejich namalování musí být talent: vlasy, listoví a draperie. Je příznačné, že všechny tři uvedené patří mezi mnohočetné, fraktální struktury, které se nedají vystihnout tím, že pečlivě nakreslíme všechny jejich elementy. Pro někoho může být i překvapivé, že namalovat všechny listy na stromě není správnější než jen některé – tím si totiž znemožňujeme namalovat vyšší řády, jimiž jsou klastry listí kolem jedné větve a klastry klastrů atd. Neboli, jak se říká, pro stromy nevidíme les. Ovšem nevidět zase pro les stromy je stejný hřích. Nebo snad ještě větší, aspoň pro nás, co ho pamatujeme z minulého režimu.

Vrací se nám v tom scholastický spor nominalismu s realismem, zdali jsou skutečnější jednotlivosti nebo obecniny. Moje babička ho neřešila, aspoň ne verbálně. Vynikala v práci s nesourodými elementy, které hrabáním a všelijakým paběrkováním vyčleňovala z podkladu. Nejčastěji šlo o šamší, jak říkáme směsce všeho možného (i když některé směsky se nedaly nazvat jinak, než bordel), kterou ale uměla pak zase rozhrábnout a několika zázračnými pohyby z ní vybrat použitelné elementy. Pamatujeme si všichni ten její snad neomylný grif, s nímž během okamžiku prudce snížila lokální entropii a z beznadějného šamší vytěžila relativně čisté třídy předmětů. V koutku duše doufám, že jsem něco z toho po ní zdědil; když už je po několika desetiletích takřka jisté, že neumím pracovat vyloupnutými předměty, jako je převodovka a další věci skládající se z vyloupnutelných součástek, tak si aspoň dělám naději, že mám po babičce vlohu pro zacházení s předměty kolektivními, rozmazanými, různého zdroje a směrování, míchajícími vysoké a nízké, zkažené a čisté, které by jinak tvořily hromady toho, čemu se někdy nedá říct jinak, než bordel.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.