kdokolia

Tuesday, 16. March 2010

K mé dětské mytologii patřila představa, že žiju splněný život. Nežil jsem zkusmo, poprvé, ale až po nějakém vyhodnocení, za odměnu.

Situace, která se zdánlivě vyskytla teprve nyní a jedinečně – třeba někdo přišel a přerušil mou hru – byla z tohoto pohledu rozluštěním mnoha předchozích téměř totožných situací, v nichž hra byla přerušena v jiném místě a jinak, případně vůbec nebyla přerušena. A já mám bůhvíjak zasloužené privilegium, že po všech těch nesčetných pokusech nanečisto žiju tu nejlepší možnou variantu.

A tak jsem skutečně žil v nejlepším možném světě – byť byl naprosto strašný. Pořád mi někdo přerušoval hru.

Dumal jsem, jestli i ostatní lidi to mají takhle zařízené. Bohužel se zdálo, že tolik ideálních životů by se do světa současně nevešlo, takže oni asi musí žít jen ty životy pomocné a zkusmé.

Zdálo by se, že jsem si nemohl vybrat, já jsem přesto doufal, že se občas přihodí více než jedna optimální varianta a budu se moci rozhodnout. Snad bych tím mohl ovlivnit cizí životy k lepšímu. Lepšímu ovšem jen z mé nekompetentní perspektivy; nemohl jsem vědět, jestli vylepšením momentální situace jim nezkazím příběh jako celek.

V rámci toho jsem s osudem čas od času usiloval o nějakou dohodu. Nabídl jsem třeba, že když budu nejlepším malířem na světě, zaplatím… Ani po letech nemůžu říct čím. Od smlouvy jsem nicméně dodnes neodstoupil.

Kdo ale za mě žil všechny ty předchozí cvičné životy? Byly to moje situace, a kdokoli byl na mém místě, nemohl nebýt mnou. Anebo naopak, mnou mohl být kdokoli. Dokonce i zvuk mého jména zdál vyjadřovat tuhle osvobozující „rozosobněnost“: kdokoli-ja.

Dospěl jsem si k vlastní teorii převtělování dřív, než jsem zjistil, že nějaké teorie převtělování existují. Z té mojí vyplývalo, že to může probíhat i současně, neboli, že se můžeme se svými předchozími životy setkávat už teď. Dokonce jsem měl tendenci věřit, že všechny životy jsou ty předchozí. Kdokoli se stane já kdykoli.

Až v dospělosti jsem se pokusil naopak představit nepředstavitelný život, který by byl absolutně ad hoc, na samém průsečíku dění, před nímž ani po něm vůbec nic – přičemž naše interpretace a teorie čehokoli mají jen milosrdně zakrýt mrazivý kosmický průvan vůkol.

původní komentáře: 

1 zuzi 16.03.2010, 10:06:37

Ach, je to tak složité a váš text je pro mne na hranici srozumitelnosti, upustila jsem od těchto hlubokých úvah časem, připravovalo mne to o klid, čas věnuji jiným věcem.

2 Václav 17.03.2010, 09:41:20

Byl jsem v dětství přesvědčen, že jsem dostal obrovskou milost vrátit se zpátky na Zemi a zkusit znovu žít ten samý život v tom samém těle v tom samém místě a čase, a pokusit se neudělat tu jakousi fatální chybu, na kterou jsem samozřejmě zapomněl a bojím se, abych ji znova neudělal.

3 Liška WWW 19.03.2010, 23:53:14

Tohle je pro mne úplně nový pohled – nenapadlo by mě nikdy, že děti mají takovéhle pojetí života. To já měla docela obyčejné – že až umřu, nebude nic, nebude moje vědomí, a to mě děsilo. Jinak jsem do života vkládala různé představy, příběhy, pohádkové scénáře a to bylo to \"krásno\“ v něm.

4 Mojmír WWW 20.04.2010, 19:29:29

Každy to ví jen se to bojí přiznat.Vracíme se pořád dokola kvůli neschopné dokonalosti:)

5 miroslav maixner 27.04.2010, 21:37:48

To je ale krásný text. Já když jsem byl malý, tak jsem byl přesvědčen, že to, co žiju, se mi vlastně tak trochu zdá, že ten sen je částečně řízený ostatními včetně rodičů a skutečný život a skutečnou podstatu sebe i druhých poznám až dojde k nějakému probuzení – zasvěcení. Kdosi mě pozoruje a až dojde k závěru, že jsem připravený, probudí mě a já budu moci žít ten pravý skutečný život. Hlavní myšlenkou bylo, že někde je skryté jakési tajemství a když se k němu začnu blížit, probudím se. Tak takové jsem to měl zas já.

6 Markéta Baňková WWW 02.05.2010, 18:45:09

Já jsem zase v dětství nějakou dobu trpěla jinou paranoiou: podezírala jsem, že lidé okolo mne život jenom hrají. Občas jsem dokonce rychle vtrhla do pokoje, abych přistihla své rodiče bez \"přetvářky\“, šmírovala jsem lidi, abych viděla zda se nechovají jinak než když je vidím, nebo zda se nedomlouvají co mají na mne hrát.
Po letech jsem o něčem podobném viděla film, už jsem zapomněla, jak se jmenoval.
A jinak, kvantový fyzik Hugh Everett přišel s bláznivou avšak vážně míněnou teorií, že každý okamžik se dělí na nekonečný počet možností, které se odehrávají v jiných vesmírech. My prožíváme pouze jednu z možností, ale ostatní se také dějou. Kdo je však prožívá, to je teda otázka! Miliony já…

7 7letý synek antonín 28.05.2010, 20:18:33

mi onehdá sdělil, že již určitě žil dříve, že tu není poprvé.v jeho věku jsem vedl podobné úvahy, takže jsem byl směrován k poněkud katoličtějšímu modelu a dále nebylo o čem,krom narážek, že jsem se pro práci nenarodil, a metafyziky se nenažeru :¤)

8 spoon WWW 21.01.2011, 01:02:57

otazka ovsem je jestli autor \'detskou mytologii\' mysli opravdu detstvi nebo obdobi pred vyzranim :)
Se zaverem ale bezezbytku souhlasim a termin \'mrazivý kosmický průvan\' me moc pobavil. Pripomel mi Stoparova dobrodruzstvi.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.