jungovský stín

Saturday, 25. July 2009

V principech taiji straší jedna strašně jednoduchá věc: přenášení váhy.

Všichni samozřejmě víme, že rozložení váhy na obě nohy nikdy nesmí být fifty fifty – neptejte se ale, jak bez porušení tohoto pravidla vůbec můžeme přejít z jedné nohy na druhou.

Někteří učitelé praví, že poměr váhy by měl být těsně kolem polovičky: padesát jedna na čtyřicet devět procent.

Avšak jiní znalci zdůrazňují, že rozdíl musí být stoprocentní, sto a nula. Že v taiji stojíme vždycky na jedné noze…

Jak důvěrně známe tuto otázku ze správních rad a valných hromad! Dnes každé dítě ví, že k ovládnutí společnosti vám stačí padesát jedna procent akcií. Jakmile máte padesát jedna, fakticky máte sto. Tajemství taiji vyřešeno! Platí obojí. Teď už jenom cvičit!

Z jiného soudku:

Chcete být hodní, ačkoli jste zlí. To je krásné předsevzetí. Vždyť co by bylo krásného na tom, kdybyste byli hodní a ještě k tomu chtěli být hodní. A tak silou vůle dokážete, že se z vás proti vlastní přirozenosti stane svatoušek. Nemyslím „jako“ svatoušek, ale že skutečně konáte to, co vy a všichni okolo považují za dobro. Je to tedy skutečný úspěch a patří vám uznání, bez ironie.

Až na jednu věc: za hlavou vám mezitím vyrostl ohromný jungovský stín.

Víte, co je jungovský stín? To je to, co vám znemožní dělat pořádně cokoli dobrého nebo i zlého. Ano, i zlého, prostě cokoli, co má póly. Začnete se upínat k jednomu pólu a pro něj zapomenete na druhý, a ten vám mezitím v tichosti za zády buduje onen jungovský stín. Stín se časem vztyčí do hrozivé výše, a pokud ho kdy objevíte (to je štěstí!), bude vypadat daleko větší než jeho manifestovaný protipól. Ale spíš si ho vůbec nevšimnete, což je na tom ten průšvih. Protože podíl stínu na řízení našich kroků se jeho skrytostí nesnižuje.

Ale to pak nemůžeme na sobě ani na světě nic zlepšovat! Za každý krůček k dobru, k vlastnímu kladnému rozvoji, platíme drsně a automaticky jungovským stínem.

A nemůžeme ani pořádně škodit. Naše zlá vůle, škodolibost a zkaženost s hrůzou sledují, jak z dračí setby povstávají krásné plné pozitivní klasy.

Máme tedy zůstávat v neutrální poloze přesně uprostřed mezi póly? Ale pozor, v mrtvém bodě nečekejte život; bude to zlatá střední cestu v jejím nejhorším, nejalibističtějším výkladu!

Zkrátím to: nakonec zjistíme, že musíme být na světlé straně (teď neřeším, která je doopravdy světlá…), avšak jen mikroskopicky maličko, jen taktak, abychom akorát převážili. Padesát jedna procent.

Tímto můžeme zkusit stín minimalizovat. Jelikož však zrcadlí každé naše vyhnutí z rovnováhy, jen tak lehce ho nepřevezeme. Ani když se pokusíme například obejmout zároveň oba póly, zaručeně se nějaký jejich společný protiklad promění v nový stín, ba ve stín na druhou! Bylo by záhodno vypracovat algoritmus, který by každou jednostrannost plodící stín preemptivně omezil nebo doplnil její opak tak, aby stín neměl šanci. Budeme se tedy snažit být lepší, avšak jen úplně malinko, takže stín vyhladovíme. Budeme se snažit být šťastní, ale jen o takový fous, o který vidí optimista tu příslovečnou láhev z poloviny plnou. Budeme se chtít vyblbnout, ale naše nespoutanost nebude nijak patrná, protože ji ve stejně divoké křivce následuje spoutanost. Stín oslabíme i tím, že dvěma protikladným pólům budeme vnucovat póly další, což překvapivě často lze, i když nám to trochu rozhodí běžné myšlení…

Nedávný výzkum potvrdil, že používání nástrojů rozšiřuje naši představu těla: náš mozek už po chvilce považuje nástroj za tělo. V taiji je naším nástrojem protivník, v kontaktu s ním tvoříme celek. Je-li i on propojený s námi, jako jsme my s ním, nemůžeme jednoduše vydat sílu. Cokoli vydáme nad vyvážený stav, nad našich padesát procent, je pro nás rizikové. Jenže my potřebujeme dát ránu ze všech sil, na plných sto procent.

Musíme proto zapracovat na jeho výkyvech. Většinou prostá akce-reakce nebude stačit, musíme se dostat „za roh“. Gene Chen mluvil o trojúhlelníku. Způsobem podobným hře kámen, nůžky, papír můžeme vybudovat výhodu a nastolit situaci, kdy je vydání síly možné.

To je idyla, jen tak o tom mluvit!

Možná, že podobně se dá zápasit i se stínem. Pak bychom v jeho potírání nebyli odsouzeni jen na minimální oscilace kolem padesáti procent.

Dodatek k přenášení váhy: Kdyby nohy nebyly než spojité nádoby do kterých se přelévá váha těla, pak by se skutečně nedalo vyhnout okamžiku, kdy obě jsou zatížené úplně stejně. Naštěstí do budování kroku můžeme zahrnout cosi jako vzpěru a táhlo, díky jimž střed přemostíme. Jelikož je to hodně věcí interpretace, může být dokonce i zatížená noha prázdná a odlehčená plná. Jestli vám to funguje zjistíte nejlíp tím, že se zkusíte z již téměř dokončeného kroku hladce vrátit.

původní komentáře: 

1 silné téma Amanita 26.07.2009, 07:38:50

Děkuji. Pozapomenutý a v určitých dobách vědomý \"život na hraně\“. Jiskření a napětí. Ovládané klouzání \"po šikmé ploše\“, také nezvládané. To byla (je) paráda. Nyní spíš kladu důraz na povinnosti. Hmm. Třeba se nad tím zamyslet.
Ovládání nástroje jako součásti těla – to je dobrý postřeh. Řekla bych, že určitou součást psychosomatické existence jedince(tak si dovoluji vyjádřit pojem fyzického a psychického těla, i když to asi není zcela přesné) se stávají i velmi blízcí lidé, byt a postupně svět. Jenže vědci dovedou prokázat jen to, co je evidentně prokazatelné, takže na prokázání vazby jedince na vzdálenější objekty je experimenrálně obtížnější. A přitom je to vlastně docela zřejmé.
Vlastně proto i ztráty toho nejbližšího mohou být velmi i fyzicky bolestné a v případě lidí těžko nahraditelné.
Zdravím, Ama

2 04.09.2009, 14:49:34

Přenášení váhy a tolik názorů, co je správné! Taiji sice nerozumím, přesto si dovolím několik poznámek. Domnívám se, že platí obojí: 51/49 i 100/0 – ale možná to chápu trochu jinak než Vy. Myslím, že nejvíce záleží na kontextu. Jsou situace, kdy má 51/49 smysl a jindy zase ne. Zároveň ale platí, že se váha nikdy \"nezastaví\“ – takže z určitého úhlu pohledu není nutné o tom tolik přemýšlet. Ale v jeden jediný okamžik v určité pozici těla v určitém kontextu platí, že existuje optimální rozložení váhy. Díky tomu učitel velmi snadno pozná, zda žák pochopil… Nejsou tedy rady starých mistrů určeny více učitelům než jejich studentům?

3 rosa 12.10.2010, 14:34:36

Aha. Dosud jsme si myslela, ze konat dobro (byt na strane svetla) muze mit dve kategorie.
Konani dobra, ktere sebou nutne nese vznik protikladu kdekoli, nevedela jsem ze tak blizko ve vlastnim stinu. I kdyz tak nejak tusim, ze jsme se vsim propojeni.
A pak rekneme uvedomele konani dobra, stale zkoumani toho, co mam a nemam delat, bez jakehokoli naroku na odmenu a uznani, jen s cilem zlepsit uroven stesti vsech bytosti. Pricemz urovni stesti myslim hlavne absenci nestesti, ktere nuti ublizovat druhym. Takove konani taky vychyluje rovnovahu, zvetsuje stin?

4 koko. WWW 13.10.2010, 10:08:27

to rosa (3)

opravdu se obávám, že každá jednostrannost, sebelíp míněná, podporuje druhou stranu…

ale je možné, že absence něčeho se v takovéhle karmické ekonomice nezapočítává ani k tomu něčemu, ani k jeho opaku – proto se shledává taková naděje v neulpívání

- ale vy jste myslela ještě něco malinko jiného, že ano

5 rosa 14.10.2010, 14:06:14

to koko… děkuji za odpověď

ano i ne.. snažím si na definované škále (dobro, světlo/ zlo,tma) najít místo pro záměr konat dobro…možná škála ulpívání jde, jak říkáte vy napříč a pak může nerovnováhu způsobenou dobrem neutralizovat nebo násobit…přibližovat ke středu (rozvnováze) nebo oddalovat..

zkusím to přirovnat k umění, i když o něm moc nevím… pokud bychom měli škálu: umění (100%), střední proud (20-80%) a třeba neumění nebo neumělé umění 0%… odpovídala by tomu, jak moc umění lidi (umělce i publikum) povznáší (100%) nebo ubíjí (0%)… střední proud kolem 50% by pak jen povrchně bavil a neubližoval.. tak mám pocit, že v této škále byste asi nechtěl být na 51%…

tak mi z toho vychazí..že když se uvědomíme na nějakém rozpětí, je potřeba hledat škály v jiných směrech k neutralizaci.. ale to jste tak nějak asi psal s těmi dalšími póly…

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.