ještě jednou osmdesátá

Thursday, 5. May 2011

Marie Konečná píše diplomku na Masarykově univerzitě, ve které porovnává situaci a možnosti mladých umělců, zvlášť těch z AVU. Neznáme se, jen jsem od ní dostal několik otázek k 80. letům, které sem vkládám i se svými odpověďmi. Ne že by pilní čtenáři tohoto bloku neznali moje odpovědi předem, dávám to sem taky pro kontrolu veřejnosti, jestli už příliš nelžu…

1) Bylo pro mladého umělce v 80. letech reálné živit se uměním?

Aby mladý umělec mohl být mladým umělcem, musel získat „volnou nohu“, tj. registraci u Českého fondu výtvarných umění. (Dneska si to lidi pletou se Svazem českých výtvarných umělců, což byla ještě výběrovější organizace, a taky o poznání ideologičtější. V té jsem nebyl.)

Kouzelné razítko do občanky, které vám dalo speciální privilegium být nezaměstnanej, člověk získal automaticky po ukončení AVU. Tehdy jsem deklaroval, že (vedle zkrácené vojenské služby) je právě tohle mým hlavním důvodem ke studiu na akademii. Bez školy to bylo podstatně obtížnější, dalo se to výjimečně taky jaksi zařídit, zřejmě ale dost podivnými a úmornými cestami.

2) Je pro mladého umělce reálné živit se uměním dnes?

Není to nemyslitelné, ale musí se sejít více šťastných okolností. Věci by prospělo trochu víc okolnostem napomáhat. Nevím, jestli se utěšovat faktem, že v pár vyspělejších zemích to mají oproti nám mladí umělci ještě těžší.

3) Prodával jste před rokem 1989 svá díla?

Existoval podnik Dílo, kam členové Fondu mohli dávat věci k prodeji. Komise potvrdila razítkem, že jde o umělecký originál. Cena obrazu oscilovala kolem výše průměrného měsíčního platu. Nikdy jsem do Díla nic nedal.

Někdy v půlce 80. let se v Knínicích zničehonic objevila Jana Šálková z Národní galerie. Koupili ode mně několik kreseb. Vzhledem k tomu, že jsem byl úplnej looser, zapomenutej na vsi, to byl hodně nepravděpodobný příběh.

O rok nebo dva později ode mně koupila obraz Galerie hlavního města Prahy. Za patnáct tisíc, to bylo hodně peněz. Koupil jsem si za to mrazák. Mezi těmi ojedinělými nákupy byla totiž dlouhá období, kdy jsem za celý rok prodal třeba jen grafiku za dvě stě, tak jsem potřeboval mít namražené zásoby. Živila mě moje budoucí žena a i další lidi mi pomáhali, jsem jim dodnes vděčnej. Myslím, že mi bylo vidět na nose, že mě zajímá jen malování a jinak jsem naprosto nemožnej.

4) Fungoval před tímto zlomovým rokem trh s mladým uměním tak, jak jej známe nyní? Mám na mysli nakupování děl do soukromých sbírek nebo sbírek výstavních institucí?

Soukromých sbírek pár existovalo, pomalu si nás sběratelé nacházeli, jelikož jsme ke konci 80. let prakticky ovládli výtvarnou scénu – byť vesměs vystavováním v podřadných negalerijních prostorech.

Instituce nakupovaly pochopitelně především oficiální scénu. Ale trochu oficiální jsme byli všichni – ve výtvarném umění neexistoval underground, narozdíl třeba od hudby. Takže se všichni nakonec nějak udržovali. Někdo se víc zaměřil na realizace v architektuře, kterých bylo tehdy asi o dost víc. Já jsem je prakticky nedělal, i tam totiž byla komise, tak jsem to raději oželel.

5) Připravila Vás vysoká škola na budoucí „život umělce"?

Pro život normalizačního umělce asi ano. Tomu nezajímavému osudu jsem unikl jen díky vlastní zabedněnosti.

6) Domníváte se, že byste bez absolvování této školy přesto měl šanci stát se úspěšným?

Já tenkrát rozhodně ne.

7) Mají dnešní absolventi vysokých uměleckých škol snazší podmínky k prosazení se?

Mají lepší podmínky, aby dělali, co chtějí. Prosazuje se jim těžko, ale nacházejí se alespoň v reálném světě. Normalizační režim reálný nebyl, byl vymyšlený a k uzoufání mdlý. Prosadit se v něčem tak rozmazaném vlastně nic neznamenalo. Dnešní doba je zajisté virtualizovaná, plná simulaker, ale nemůže se zdaleka srovnávat s mázdrou normalizačních let.

No, a potom musí každá generace budovat svou komunitu, svou scénu, vlastní parametry, svoje „umění“. A to nejde bez teoretiků. Kupodivu stále přetrvává jejich nedostatek, tedy takových, kteří s generací žijí a účastní se jejího formování.

8) Myslíte si, že jsou u nás mladí tvůrci dostatečně (nebo příliš) podporováni?

Podpora se nesmí přehnat, jinak vede k pasivitě. Jenže teď jsme evidentně v opačném extrému. Napřed nacpeme do mladých talentů velké prostředky, aby vystudovali školu. A pak absolventy necháme, aby je životní realita donutila výtvarného umění nechat.

9) A jak tomu bylo v 80. letech?

Když člověk dodržoval oficiální linii, což v 80. letech bylo v podstatě jen pěstování optimistické příchuti ve svém díle, tedy zdánlivě nevinný požadavek, mohl podporu od státu získávat. Jednu dobu byla například jakási stipendia. Každá podpora ovšem znamenala dozor. Já jsem o tříměsíční stípko úspěšně žádal myslím jen jednou, hned po škole. Po asi dvou dalších marných pokusech jsem toho nechal. Z žádného politického vzdoru, prostě jsem byl jen příšerně nepraktickej. A navíc jsem se zcela vědomě rozhodl, že odložím starost o živobytí i o sebeprosazení, že musím nejdřív a za každou cenu udělat to, co za to prosazení vůbec stojí. Tohle rozhodnutí se dá stejně dobře udělat i dneska, v tom nám nikdo nebrání.

původní komentáře: 

1 dobrý den igor WWW 05.05.2011, 19:23:30

náhodou ste to napsal dobře
(já vás jinak neznám, tak nehodnotím jesli ste konzistentní vtom co řikáte)

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.