Jarouch Procházka a Roman Havlík

Wednesday, 12. October 2005

Srazy spolužáků v našem věku už začínají být pomalu spíš mementem mori než bujarou veselicí. Ukáže se, že někteří lidi, které si člověk nese v srdci jako nezodpovědné puberťáky, se bez dalšího vysvětlování přesunuli před stolici boží. Tak jsem skoro mimochodem – na dotaz: kde je? – shledal, že už navždy chybí Jarda Procházka, zvaný obřadně Jarouch, klíčová osoba našich umprumáckých let.

Stačil jsem ho zmínit v knížce Jany Klusákové jako příklad talentovanějšího člověka, než jsem já. Měl zvláštní kresbu, mlžně měkkou, odvíjenou od detailu, ale nepředstavujte si nic sladce poetického, ta měkkost mu umožňovala vyjádřit největší kruťárny. Zobrazené osoby, kromě toho, že si byly neobyčejně věrné, měly podivně živočišný, skoro až baziliščí výraz – ne, nic přidaného navíc, ale naopak odkrytého. Proto mi Francis Bacon dodnes připadá jako nezajímavý malíř, protože jsem od Jaroucha znal, že to zvíře v člověku se dá nakreslit líp: něžně, bez modernistických gest a deformací. (Pokud se toto srovnání zdá někomu přitažené za vlasy, jsem připraven je hájit.) Od prvního ročníku jsme se spolu předháněli, kdo nakreslí morbidnější scénku. Byli jsme fascinovaní estetikou koncentračních táborů, jakož i všemožným krájením údů a podobně. Naštěstí ty kresbičky u nás nikdy žádný učitel nenašel – těžko bychom vysvětlovali (ostatně sami jsme to jen vzdáleně tušili), že těmi vysloveně nehumánními scénami paradoxně kompenzujeme jejich zlo, zbavujeme se jejich hrůzné přitažlivosti. Měli jsme osvědčené motivy: Pozdrav ze zimního tábora, což byl hydrocefalus, dřepící na ostnatém drátě, a mávající vyzáblou ručkou na pozdrav. Nebo „zaměstnanci Pramene“ – ti vznikli, když jsme šli myslím ještě s Milošem Flašarem kolem prodejny Pramene (pro nepamětníky: socialistická samoška), a na okamžik jsme v hloubi obchodu zahlédli zaměstnance Pramene v bílých flekatých pláštích jak motorovou pilou přešmikávají vepřové půlky. Byli to podivní brunátní týpci s očima u sebe; dneska už ovšem nevím, kolik jsme si k tomu sami přidali. Zvuk jejich motorových pil podbarvuje i klíčovou scénu ve veršované opeře Rudolf a Jarča: Ó vy pily, jež tak temně zníte, když přeřezáváte životů našich nitě, ó vy pily, neznějte tak temně, nepřeřezávejte lásku Jarči ke mně.

Po škole jsme se s Karlem Rossím dostali na Akádu, ale Jarouch se ani nehlásil, jeho stopy začly mizet, šel asi na dva roky na vojnu, předtím nebo potom chvilku vozil v šestsettřináctce (pro nepamětníky: papalášské auto) nějakého ředitele. Vyhledal jsem ho, až když tlačil vozíky v cihelně, to bylo oboustranně rozpačité setkání. Ale z něho jsem pochopil, že Jarouch asi už nekreslí. Když jsem v následujících letech chrlil stovky kreseb Menšího a Většího cyklu, tak jsem je dělal tak trochu i za něj. (To jsem kdesi už napsal, nevzpomínám si teď kde.)

Při předchozím srazu, před deseti nebo kolika lety, najednou mezi vítající se spolužáky skočil muž s jasně červeným obličejem, baziliščíma očima a šílenou gestikulací: Jarouch! Vypadal přesně jako zaměstnanec Pramene.

O jeho konci moc nevím, neptal jsem se na detaily, srazilo ho prý auto.

Pro dnešek toho mám dost, o Romanu Havlíkovi příště.

původní komentáře: 

1 Jonáš Trautumberg 12.10.2005, 13:26:27

Co když jste naopak ty hrůzné morbidní scénky nově vytvořili místo zbavení se jich.

2 koko WWW 12.10.2005, 19:46:05

to je vážná věc – ale je možno vůbec vytvořit něco nově morbidního? Spíš se připomíná něco, co lidstvo provádí odjakživa, a o čem se doufá, že to ještě chvilku zůstane zasuté. Naše hrůznosti by dneska ani jako hrůzné možná vnímány nebyly, skládají se z nich zprávy a ve filmech se používají jako kompoziční technika. Dneska je za nepřípustné považováno už asi jen dětské porno a nějaké opravdu zločinecké úchylárny – ale podle rychlosti, s jakou to všechno akceptujeme se nebudu divit, když se do deseti let objeví bojovníci za práva dětí žít vlastním sexuálním životem…

Mám dojem, že Jarouch v dětství listoval dvěma díly Norimberského procesu; já jsem se za to utrpení lidí tam děsně styděl, jako bych za to mohl; ale bylo to všude ve vzduchu, můj děda byl v koncentráku a náš vychovatel Jordán, taky koncentráčník, nám se spikleneckým pomrkáváním (spíš měl tik) sděloval, jaký je to problém načít mrtvolu, když nemáte k dispozici nic než dřevěné lžíce a zuby.

3 ti co nejsou vidět něčím strhují mv WWW 17.10.2005, 23:01:56

Vladimíre, děkuji, velmi rád jsem to četl. Dost let sám sebe otravuji tím, jak mě sere, že o velkém množství skvělých lidí (grafiků, malířů, sochařů, fotografů etc.)přicházíme ve vědomosti. Jen, neuměli to své ven, ostatním, prodat, anebo je to nezajímalo. Samotné vědomí, že to tak je a že takové lidi osopbně znám, mne čas od času přivede k tomu je nějak prezšntovat či je tzv. morálně podpořit. Často mi příjdou zajímavější než, většina těch, kteří zůstanou v příručkách. Způsob juakým jsi napsal o těch co znáš a jejich výstava k tomu co zůstalo je asi to jediné co je nutné v těcto tenatách dělat. Ideálně, kdyby vyšla hromada jejich věcí v Instinktech, Xantypách, Blescích aspoň jeden den v roce mimo jejich obvyklý obsah. Při hesle: „Nápad se stává skutkem ve chvíli kdy si ho představíš sám“ Ahoj, Martin

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.