Ján Mančuška

Sunday, 10. July 2011

Než jsem dokončil větu, už mi do ní skočil a doplnil ji – a ukázalo se, že ji zná, že ho už nemůžu překvapit.

Znal ji, i když jsem si ji právě vymyslel.

Překvapoval mě jako nikdy.

Bavili jsme se o paradoxech postavení učitele a žáka.
O tom, jak se učitel musí v určitém momentu znemožnit a odklidit se, aby nepřekážel.

A že žák taky nesmí učitele chápat, a díky tomu získá volné pole možností.

Prostě žák a učitel je silný archetyp, který se obě strany musí pokusit překonat.

Naší jedinečnou příležitostí k tomu byla právě ona náhodná, snad hodinová konverzace.

Byl to ten druh rozhovoru, ke kterému se dospěje po letech, který už nikdy není potřeba opakovat.

Bez něho by dnešní loučení bylo pro mně ještě trýznivější.

Když si řeknu Jano, první asociace, která se mi samovolně objeví v hlavě, je vůle k pohybu vzhůru.

Jano aspiroval k výšinám a dostal se vysoko.

Jenže teď se akceleroval k úrovni, která je pro rozum a každý koncept v nedohlednu.

Naštěstí Jano i z té absolutní výšky může spoléhat na kotvení v srdci každého z nás.

Dostávám se do věku, kdy to vypadá na stále lepší trénink v chození na pohřby.

(Za předpokladu, že člověk dříve neposkytne ostatním tu příležitost sám.) Představuju si, že s narůstajícím poměrem mrtvých k živým se dostaví milosrdná rutina, začneme to víc umět, co na sebe, jak se tvářit a pohybovat, že poslední rozloučení již nebude tak ojedinělým traumatem, eventuálně katarzí, ale že u té opakované události bude postupně sílit její statistický aspekt. Najdeme zalíbení v porovnávání hudby, řečníků, množství účastníků, pietnosti a trapasů, zaznamenáme především odchylky od obvyklého standardu. Takové zpovrchnění rituálu bych vítal, vytváří ochrannou společenskou krustu, pod níž si člověk může v klidu ordinovat nejniternější otázky a výčitky.

Jenže tuhle idylickou perspektivu rozbourává, odejde-li někdo mladší, jenž se naší nevyhlášené soutěže o přežití vrstevníků neměl ještě vůbec co účastnit.

Kdo se zajímáte o současné umění, tak víte, že Jano Mančuška byl opravdu jeden z nemnoha českých výtvarných umělců, kteří… Pardon, vzpírá se mi, abych jeho strmou uměleckou dráhu, uzavřenou v třiceti devíti letech, klasifikoval vyčpělou floskulí; větu raději nedoslovím. V každém případě si spousta lidí z oboru o jeho mezinárodních i tuzemských úspěších myslí, že to je maximum, co český umělec vůbec může v životě dokázat. Chlubím se tím, že tohle slavné jméno kdysi studovalo i v našem ateliéru.

Měl krásný pohřeb, se spoustou truchlících, s krásnými projevy řečníků, vše v jeho duchu, oproštěné, prosluněné a přesné, tak jak by to měl rád.

Když jsem hleděl na scenérii s rakví, hladinou jezírka a stromovím, přilétla mi před nos vosička a dlouhé nepravděpodobné minuty se mnou přes jemné poryvy větru udržovala v nehybnosti „oční kontakt“. Marcela Steinbachová vedle mě si toho všimla: něco ti chce říct!

Když k nám Jano před těmi asi osmnácti lety přestoupil do ateliéru, dělal samé duchařiny, nemohl jsem mu to pořád vymluvit. Teď jsem ale hleděl, jestli si do této speciální situace dokážu vyvolat obraz některého z duchů, které tenkrát kreslil.

Ale to byla jen zástupná aktivita, která měla zařídit, aby člověka v té chvíli nepohltil bezbřehý žal.

původní komentáře: 

1 Pěkné Adam WWW 16.07.2011, 11:55:22

2 Příště Markéta Baňková 11.08.2011, 18:41:45

Potkala jsem ho nedávno v kavárně někdy na jaře, naproti škole, kam chodí jeho dcera, seděli jsme a povídali si. Pak jsme se rozloučili a šli každý svou cestou. Za chvíli ho vidím zase běžet ke mne: \"Omylem jsi zaplatila moje kafe!\" Po chvíli přesvědčování, že nic platit nemusí, jsem prohlásila, že tedy \"příště zaplatí on, však se tu budeme potkávat často\". A najednou takovej šok, že příště už nebude...

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.