jaký je váš vztah k železnici

Sunday, 26. March 2006

Jitka Kostelníková z Větrných mlýnů po mě chtěla, abych se do jejich revue Rozrazil vyjádřil k anketní otázce Jaký je váš vztah k železnici. Uzávěrka byla 5. března, sice jsem to napsal dřív, ale neodeslal – takže to dám sem, když už jsem se mořil s odpovědí.

Chlapečci rostou na hraní si s vláčky. V mém případě spíš nehraní si, protože jsem žádné neměl. O to víc jsem je miloval. Lokomotiva s tendrem a vagónkem vjíždí do tunelu – jasná freuďárna. Když jsme pak měli poprvé jet vlakem, těšil jsem se nepříčetně. Do vlaku musel být řízek. A limosáček. Jenže vlak byl hnusně špinavý, nesmělo se na nic šahat. Nesmělo se nahýbat z okna, ani lítat po vlaku. Průvodčí byl cizí. Jízda byla nekonečná, přes slzy rozmazaná a rytmus kolejnic mi nevycházel na doby s žalostnými vzlyky.

Z protestu jsem pak celý život jezdil raději autobusem.

Vrátil jsem se až loni na jaře. Měl jsem nízké očekávání, nepotřebuji limonádu ani řízek, nemusím lítat po vagónech a jízdu tunelem vnímám jako chvilkovou mozkovou synkopu. Překvapilo mě, že vlaky ještě dneska smrdí po sazích. Jakoby s sebou vezly minulou dobu, ujížděly před současností, převážely sem a tam zakonzervované vzorky zárodečné špíny s kovovou příchutí. Bůhví proč si ji asociuji s odborářskými předáky a se státními dotacemi a pociťuji úzkost, že se z těchto ložisek může jednoho dne znovu rozšířit. Ale cizojazyčná hlášení ve vlaku mají obstojnou angličtinu i němčinu, a průvodčí nejsou tak upocení, jak bývali, naopak, bývají docela sympatičtí nebo aspoň decentní. Pomalu si buduji stereotypy, kterými spotřebovávám svůj vlakový čas. Vzpíral jsem se vyježděným kolejím, ale dnes je vyhledávám.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.