ing. Vladimír Kokolia CSc.

Friday, 26. November 2010

Smuteční oznámení se do blogu nehodí, ale někam bych zprávu o mém otci dát chtěl. Byla to osobnost formátu takřka praotcovského, a i když mu na pohřeb přijel obrovský zástup blízkých, stejně by měl mít ještě svůj virtuální pomníček. Nepovolil jsem komentáře, ale jestli jste otce znali, můžete poslat vzkaz.

Vážení přítomní.

Pro syna je vždycky těžké uvědomit si, jaký je vlastně jeho otec. Ta blízkost, částečně i stejnost, znemožňuje odstup. Je téměř jisté, že mnozí z vás znali mého otce lépe a také docela jinak.

Někteří ho pamatujete dokonce předtím, než tragické zranění v mládí předurčilo mnohé z jeho života – když v osmnácti letech, na konci války, přišel o nohu při výbuchu miny.

Někteří jste s ním studovali Střední zemědělskou školu v Přerově. Zde potkal několik důležitých osobností pro svůj další život, mimo jiné také Aloise Mikeštíka, bratra své budoucí manželky a naší maminky Ludmily.

Do paměti obce se pak zapsal jako první předseda místního JZD. Bylo mu pětadvacet let. Toto období se překrývalo s jeho studiem na Vysoké škole zemědělské v Brně. Absolvoval ji s červeným diplomem a dostal umístěnku do Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky. Zde se datoval i začátek jeho publikační činnosti.

Vztahy s rodnou obcí ale nepřerušil, brzy se na další čtyři roky stal znovu předsedou družstva. To už jsme byli všichni sourozenci na světě. Já si jako nejmladší nepamatuji nic nejen z tohoto období, ale téměř nic ani z otcova následného působení na Výrobní zemědělské správě v Brně, kde byl hlavním inženýrem. Jeho pracovní nasazení nám dětem rozhodně neimponovalo, vnímali jsme je jako neurčitou masu nesrozumitelných povinností, kvůli kterým si na nás nemohl udělat čas.

Žádné zadostiučinění jsme necítili dokonce ani když jsme od ledna 1969 na krátkou dobu byli „ředitelskými dítky“ – otec se totiž stal ředitelem Okresního zemědělského sdružení Brno venkov.

V sedmdesátém druhém byl odvolán a přeřazen do Výzkumného ústavu základní agrotechniky v Hrušovanech u Brna, kde zůstal vlastně až do důchodu. Denně dojížděl celkem přes sto kilometrů. Věnoval se osevním postupům a souvisejícím věcem, družstva z celé republiky si ho na to zvala, publikoval, stal se kandidátem věd.

Přes toto jeho nové zaměření se mi zdálo, že otec svou mocnou energii, kterou doposud věnoval prakticky bezvýhradně tomu, v čem spatřoval nápravu světa, postupně a stále více zaměřuje na vlastní rodinu a své soukromí. Naši se přestěhovali z Brna zpátky do Knínic a on se začal věnovat zahradě, chovu zvířectva, uzení… A hlavně se stal opravdovou hlavou rodu. Jeho autorita způsobila, že se rodina scházela skoro pravidelně každý víkend ke společnému obědu, běžně deset až patnáct strávníků. Otec na nás realizoval svou pověstnou potřebu někoho hostit, a tak vyvařoval, současně nás úkoloval a vůbec nás pěstoval. Pubertální vzdor mi tenkrát účinně bránil pochopit kouzlo takového stmelování rodiny, v dnešní době čím dál vzácnějšího.

Jeho zdraví procházelo výkyvy, jednou mu ochrnuly na několik měsíců záda i „zdravá noha“, jindy ho zradilo srdce, odvezla ho záchranka, na nemocniční chodbě si zřejmě prožil i klinickou smrt s hudbou sfér a duhovými obrazy. Ten zážitek ho proměnil; soudím tak podle toho, že od té doby bral moje opoziční názory s odzbrojujícím nadhledem. Nerad jsem uznával, že je prostě moudřejší.

Dosažení důchodového věku pro něj pak nebylo než příležitostí k rozvinutí dalšího stupně chronického workoholizmu. Pokračoval ve svých společenských aktivitách, byl v představenstvu ZOD Veveří, působil ve Svazu bojovníků za svobodu a po tři roky byl předsedou jeho okresního výboru na Brně venkově. Pěstoval blízké vazby s okruhem věrných přátel. Začal budovat rodokmen rodiny, přičemž obnovil nebo přímo objevil spojení s rozsáhlým okruhem příbuzných, z nichž mnozí jste se dnes dostavili na poslední rozloučení. Svou fenomenální paměť využil i v sepisování celoživotních vzpomínek, stejně jako v pozoruhodném projektu soupisu hospodářského zvířectva v Knínicích v roce 1943, na kterém pracoval nerozdílně s Janem Ambrožem.

Otec byl bezpochyby praktický člověk, doslova spjatý s hroudou, přesto jsme myslím všichni chápali, že jeho životní kroky předurčuje především ideál. Obklopován svými vnoučaty Davidem, Ivanou, Kateřinou, Hanou, Zuzanou, Vladimírem, Janem, Julií a Jakubem, a také pravnoučaty Ríšou, Renné, Yankem Tomeu, Vladimírkem, Evičkou, Vendulkou a Aničkou – která se narodila do tohoto světa dva dny před jeho odchodem – otec rozvíjel rysy, kterých jsem si dříve tolik nevšiml nebo nechtěl všimnout: svérázný humor, ba i sebeironii, hlubokou citovost a emocionální inteligenci. Kdysi jsem někde četl, že člověk se stává otcem celý život, až do smrti – a tak si představuji, jak on v každé své životní etapě docházel k pochopení svého otce, Františka Kokolii, a pozoruji, že obdobnou procedurou procházím sám.

Při čelení nemocem stáří vytvořili skvělou dvojici s naší maminkou, opravdu jako Filemon a Baucis. Oba se v jedinečné symbióze šťastně doplňovali a překonávali svá zdravotní omezení, a mimoděk tak společně vytvářeli nezapomenutelný příklad pro nás všechny kolem.

Zdraví se mu zhoršovalo, ale on měl neuvěřitelný trénink v překonávání potíží. Myslel jsem, že může mít našlápnuto klidně až do devadesátky. Nakonec podlehl jiné, v podstatě méně závažné nemoci, než sám čekal, a to během pouhých dvou týdnů.

Skonal v kruhu rodiny, rozloučil se se všemi, odmítl utišující léky aby si zachoval jasnou hlavu, odešel vyrovnaně, dá se říci, že krásně.

Plníme jeho přání, aby poslední rozloučení proběhlo v tomto kostele ve Veverských Knínicích, v rodné obci, kterou tak důvěrně znal a pro kterou se celý život snažil udělat jen dobré.

Otec občas rozvíjel teorii, že žijeme v srdcích druhých. Takže teď je to na nás.

Milí příbuzní, otcovi blízcí, přátelé, sousedé, vážení smuteční hosté, děkuji Vám za projevenou soustrast.