I love you, too

Sunday, 9. September 2007

Známe to z amerických filmů, akčňáků i romantických blijáků: otec či matka ve vyhrocené situaci uchopí své dítě za ramena, pohlédne na něj vroucně a praví: miluju tě. A dítě v slzách odpovídá: taky tě miluju.

My Češi se při těch scénách cítíme citově vyprahlí, protože to neděláme. Takhle výslovně si to obvykle nepotvrzujeme. Pod vlivem psychického imperializmu ale nejspíš brzy začneme.

Strávil jsem část noci ve Freiburgu na nádraží, postával jsem většinou venku, několikrát jsem nahlídl do haly. Monitorovali mě místní zlodějíčci a dealeři. I oni chvílemi postávali venku, pak zas zašli do haly nebo do dalších koutů, a co bylo zvláštní: pokaždé, když se jeden potkal s druhým, si podali ruku. Bylo mi z těch nekonečných podávání ruky nanic. Jakoby se během těch pěti nebo deseti minut, než na sebe znovu na tom vymezeném prostoru narazili, mohli zradit, a tak si museli slizkým podáním pravic vždy nanovo stvrdit, že aliance pokračuje.
Nastoupil jsem do knínického autobusu ostříhaný dohola. Zahlédl jsem, že stejným spojem cestuje z práce i naše mamka. Celý rád, že ji vidím, jsem se k ní protlačil – z Hradišťské umprumky jsem jezdil domů vždycky po pár týdnech. Ale ona se otočila k oknu a nehodlala se se mnou bavit.

Nevím, jak jste to měli doma vy, ale pro mě bylo úplně nepředstavitelné, že by se moje mamka se mnou takhle nebavila. Nebyla jen nekonečně hodná, ale taky energická a v případě nutnosti přísná a spravedlivá. Avšak žádný trest a dětský pláč, vzdor ani vztek nemohly ohrozit výchozí fakt: že jsme její a ona je naše. Žil jsem v samozřejmé jistotě, že i když spácháme nějakou hrůzu a třeba nás zavřou nebo jánevímco, tak nic nemůže zvrátit její mateřskou lásku.

A teď se za mě styděla, nehlásila se ke mně. Na začátku normalizace vůbec žádní holohlaví po ulicích nechodili, a já jsem navíc minule měl vlasy po ramena – takže bych mohl uznat, že ji ty skoky mezi krajnostmi mohly šokovat. Ostatně potřebou šokovat by se změna image v sedmnácti dala bezpečně vyložit, byť jsem si ji na vědomé úrovni zdůvodňoval jako výběrový test na dospěláky: jestliže nějaký občan dokáže odhlédnout od toho, jak vypadám, tak s ním má smysl komunikovat.

Následující dny jsem se zmítal v ublíženeckých rozkoších. Bolela mě ukrutně ta proměna absolutního v relativní: totiž že mamka mě má ráda, jenom když jsem „hodnej“. Jinými slovy, že i v tomhle absolutním vztahu (absolutní vztah je ovšem oxymoron…) existuje smlouva něco za něco. Se všemi lidmi si udržujeme bilanci dal/dostal, ostříme si pro ni ustavičně cit. V pubertě už jsem chápal, že to tak zřejmě bude se všemi – ovšem kromě maminky…

V týdeníku Rozhlas, který ze setrvačnosti už asi sto let odebíráme, třebaže číslo s programem pro tento týden vždycky najdeme až v neděli večer, říkala Radůza, že Bůh je nekonečná láska. Zní to dobře, říkává se to, zaplať pámbu za to, ale zároveň to znamená, že on pak je jen teoretik, platonik, kterej nemá pořádnou páku na reálné děje v tomhle světě.

Hospodin prostřednictvím svých dealerů uzavřel se svými lidmi úmluvu; dohodli se na podmínkách, za jakých se postará o jejich geny a oni zase o jeho jméno. Pak přišla nová smlouva o smlouvě budoucí. Ježíš v jednom kuse používá kupecký žargon, díky tomu si každý může spočítat, jak při vážení dopadne. Považovat víru za kontrakt je běžným nedorozuměním. Jakoby šlo o speciální nabídku post-penzijního spoření či pojištění a různá náboženství byla prostě konkurenčními fondy.

Opakovaně si americkým způsobem říkat miluji tě znamená potvrzovat smlouvu, podávat si na to ruku. Skutečnost, že takovou věc musíme každou chvíli stvrzovat, potvrzuje však zároveň její dočasnost, labilitu a pragmatičnost. Ale já bych u toho, komu patřím, a kdo zároveň patří mně, čekal absolutní vztah, bezvýhradný. Musí se vymykat právnickému myšlení a praktickým účelům. Bude se vymykat i popisu – vlastně ho nemáme skoro jak zjistit. Dokonce ani u sebe.

původní komentáře: 

1 Mikin WWW 09.09.2007, 18:16:27

Na začátku jsem nabyl dojmu, že chápu o co jde, pak jsem měl za to že jsem se ztratil, ale nebyla to pravda, až po přečtení celého článku jsem upadl do definitivního nepochopení.
Tedy pokud jste neměl pane na mysli, že potvrzovaná láska je vypočítavá, nejistá či jinak onálepkovaná.

2 koko. WWW 10.09.2007, 09:47:52

- jestli se mi teď podaří v jedné větě říct, o čem to vlastně bylo, tak původní text smažu!

obecně snad: že jsme tak zdatní v relativních vztazích, že se lehce může stát, že budeme přehlížet nebo přinejmenším podceňovat absolutní vztahy…

(relativní vztah je ovšem pleonasmus :o)

3 Lucienne WWW 14.09.2007, 13:27:19

Absolutní, bezvýhradná láska je prostě stejně těžce realizovatelná jako láska k Bohu. Totiž, vše, co je stálé, je změna. Ani láska mezi rodičem a dítětem, ani mezi stejnou krví neznamená, že to tak bude navždy. Existují výjimky a trvalé vztahy, ale člověk jako člověk chybující a žijící na hmotné rovině si těžko může uvědomit a vytvořit lásku bezpodmínečnou, absolutní. Nevím, jestli to vyjadřuji správně… A jestli mám pravdu, i když to v tuto chvíli tak vnímám.

Láska k Bohu je to samé. Lidé mění víry, konvertují, obětují se a zase si berou co si myslí, že je jejich. Nevidím tam tu absolutnost a přitom si myslím, že by tam být mohla.

Prostě, nevím… Teď to tak vnímám. Neustálé potvrzování smlouvy kdekoli a s kýmkoli – byť i květinou, polibem, společnými rituály – mi říká, že vztah je třeba udržovat, protože je pomíjivý. Hmota je pomíjivá a dokud žijeme na Zemi, tak prostě věci a vztahy pomíjivé být musí už z principu věci.

4… ann 18.09.2007, 11:27:33

Myslím, že je vůbec strašně těžký tyhle věci vyjádřit na tak malým prostoru, protože už ty samotný pojmy mají mnoho definicí. Vztah, láska… Jedním z těch pohledů může být: Vztahy se musí budovat, láska prostě je, nebo není. A tu její vrtkavost podporuje právě ten vztah. Ale někdy je láska zaměňována třeba s touhou po lásce, a jeví se to pak jako láska absolutní, protože i ten vztah k objektu velmi silný. Ale takový člověk ve skutečnosti nemiluje. Jen chce něco zvnějšku, co nemůže mít naprosto, protože nechápe, že část je taky uvnitř jeho samého.
A to se tak trošku týká i té lásky mateřské, která může mít i takovouto povahu. Že je na jedné straně slepá (absolutní), na druhé podmíněná.(relativní) Obojí se jeví jako láska, ale je to spíše problém vztahu.
Atd…:-)

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.