hrozba

Saturday, 12. December 2009

Toto je můj příspěvek ke konferenci Různé podoby rizika. Byl jsem poslední na řadě, tak jsem měl naštěstí čas to na poslední chvíli dopsat. Zároveň jsem stačil sledovat příspěvky; moc se mi tam líbilo. V textu částečně těžím z tohoto blogu, takže znalci lehce vyčenichají dva motivy, které se zde už trochu probíraly.

Na světě nežije ani několik miliard, ani pár tisíc, ani dva lidi, ale jenom jeden.

Jeden člověk, jeden svět.

Ten jeden člověk jsme vždycky my.

To není nikdo jinej.

„Někdo jinej“ – to je z definice nemyslitelná představa.

I jiné si představujeme jako sebe, jen s pár rozdíly.

Kdokoliv si řekne „já“, má stejnej pocit já jako my.

V tom bezobsažném pocitu jsme si totožní.

Přes něj se automaticky vciťujeme do čehokoli, čemu přisoudíme osobnost.

Nejčastěji do lidí, ale když budeme přisuzovat osobnost kdečemu, život bude o to živější.

Není známo, co máme s životem dělat, ale je dost možné, že by život měl být živý, a že nejvhodnější bude ho žít.

To snad není tak banální výrok, jak zní, protože dobře víme, jak často ho vůbec nežijeme.

Nakonec je možné, že nějaká nutná porce neživotnosti k životu patří; že bychom životem měli raději nazývat celé to rozpětí od života k ne-životu.

Možná, že ten ne-život je ještě o něco živější, protože ho musíme překonávat, zatímco život jde jen tak.

Vlastně když život jde jen tak, tak z něho život jen tak prchá.

A nejde o život.

Takový pozvolný život se zhusta odsuzoval jako maloměšťáctví, za autentickou se považovala beatnická rozervanost.

Já to tak ale právě říct nechci: jde o život, o nic menšího, proto z něho nemůžeme nic vytěsňovat, musíme ho žít v plné škále, nejen se vzepětími a tragičností, ale i se všemi fádnostmi a neživostmi.

Jestli život je prakticky cokoli, co kdy uděláme, pak tedy řekněme rovnou, že se život nedá prakticky pokazit.

Můžeme si tedy oddechnout a na chvilku konečně vypnout, protože jestli se nedá život pokazit, tak začíná být jedno, jestli žijeme.

Když začneme žít toto jedno, jeden život se vším všudy, včetně jeho opaku a opaku opaku, a včetně neurčitých nebo ad hoc definovaných hranic, prostě život v jeho celé komplexitě, zjistíme, že nám život zase unikl.

Musíme být nějakým dobrým způsobem úplně blbí, abychom dokázali své bohorovné všeobsahující Jedno překvapivě sabotovat.

Co zde vlastně popisuju: že život se vymkne z každého, i toho nejpřijatelnějšího, nejživějšího rámce.

A za život pak budeme znovu chvíli považovat hlavně to, v čem běžně život vidíme: svěžest, zajímavost, dech.

There lives the dearest freshness deep down things (Gerard Manley Hopkins).

Ale dost o tom; jestli se život nedá pokazit, dá se okamžitě pokazit tenhle okamžik.

Jenže, a pořád to tak nějak nechápu, se životy kazí úplně běžně.

Každý známe desítky zkažených životů – kdoví jestli náš taky není zkažený – možná je zkažený, ani o tom nevíme.

Ačkoli jsem právě tvrdil, že ať se děje v životě cokoli, patří to k životu, přesto si plejády lidí život pokazí tak šikovně, že ho pak dokážou nežít, jen ho jakoby mimochodem trpět.

Ačkoli v úvodu popsaný výklad života měl zahrnovat i všechny jeho myslitelné protiklady, jimž se nedá utéci, v populaci je naprosto běžné, že to, co normálně provádíme, se nedá ani s nejlepší vůlí nazvat životem.

Jen vykazování činnosti, odkazování na odkazování, téměř nezbadatelné kažení stavu věcí.

Ano, existuje přímo hrozba, že život zmizí (přestane být hrozbou), a to přesto, že se budou nadále uskutečňovat všechny ty činnosti, které fabrikují tento svět.

Uvedu jako příklad tři běžné (stále a strašidelněji běžnější) hrůzy, které dokážou život virtualizovat natolik, až zůstane pouhým programem.

První je nahraditelnost.

Když sedíme u hracího stroje jakéhokoli typu, jsme nahraditelní.

Statisíce či miliony diváků sledujících stejný televizní pořad jsou nahraditelné jedním divákem.

Že si to každý prožívá trochu po svém, je na tom jen nedůležitá lapálie.

Voliči, kteří volí strany podle fanouškovského principu, jsou nahraditelní.

Jak říká Slovník Grafiky 2: Nejde o to být originální, ale udělat to, co za nás nikdo jiný neudělá.

Sezení u hracího stroje se drsně vylučuje s životem, i když mu život obětujeme.

Připomeňme první větu této promluvy: Na světě nežije ani několik miliard, ani pár tisíc, ani dva lidi, ale jenom jeden.

Druhá hrozba spočívá ve vizualitě.

Traduje se, že žijeme ve stále více vizuálním světě, avšak zvláštním důsledkem toho je úpadek vidění.

Až jednou bude kosmonaut na hranici černé díry pozorovat, co se na ní dá vidět, a bude mu připadat jako vlhké oraniště, zalitujeme, že v jeho nákladné předletové přípravě bohužel scházel výcvik hledění na oraniště.

Vskutku, na oraništi se dá vidět hodně věcí.

Jen některé z nich bych nazval informace.

Zní to možná divně, tak pro objasnění: červená jako barva semaforu znamenající zastavit je informací, červenost červené, která výlučně pohltila náš pohled, se dá nazvat informací jen v nadsázce.

Důvěře, že na věcech vidíme jen informace, můžeme říkat vizualita.

Když se jeden z hlavních kompilátorů našeho světa, jímž je vidění, zredukuje na vizualitu, zlepší se sice naše orientace, ale nevšimneme si všech těch „neviditelných“ „dezorientujících“ věcí na pozadí.

Když nevíme jak vypadá svět, tak v něm asi nežijeme, alespoň ne tolik, jak bychom mohli.

Jak se hrozbě vizuální chudoby bránit?

Stačí se jen s rozkoší dívat, a nevědět na co.

A nakonec hrozba pojištění, uvedu ji úryvkem z Eddy.

…A tak Baldr měl ohromné a hrozné sny, že přichází o život.

Řekl to ostatním bohům, poradili se společně a rozhodli: budou pro Baldra žádat bezpečnost od všech možných hrozeb.

Jeho matka Frigga zavázala přísahou oheň a vodu, že Baldra ušetří, a také železo a veškeré kovy, kameny, zem, stromy, nemoci, šelmy, dravce, jedy a hady.

Uzavřela pojistku s každou věcí na zemi.

Jenže opomenula jmelí, které roste ve větvích.

A toho zneužil škodolibý Loki, dal šipku ze jmelí do ruky nevidomému Hödrovi, a ten Baldra zabil.

Fatální neúspěch, pojišťovnictví se přesto v nordickém světě ujalo.

Číňani a Babyloňané vyvinuli techniky proti ztrátě lodí nebo zboží.

Tady se ale pojišťuje rovnou proti smrti.

To je velká opovážlivost.

Jenže pojistit se proti smrti nutně znamená pojistit se i proti životu.

Dříve bez pojištění nezbyla než holá odvaha.

Nasmlouvaná jistota poskytuje dojem, že zas o tolik nejde.

Pojištěný život je zbaběle delegovaný na jindy, díky pojištění se nemůže nic stát – což se také stane.

Ostatně Baldr poté, co uzavřel pojistku s celým světem, uspořádal s ostatními bohy zábavu, při níž po něm jedni mohli střílet, druzí do něj sekat, další vrhat kameny – avšak cokoli zkusili, ani v nejmenším ho nezranili.

Svět byl vyřešený, utemovaný před všemi hrozbami a dovoloval tudíž i takovou, jak Baldr věřil, neškodnou prezentaci.

Pojištění vkládá ochrannou vrstvu mázdry mezi nás a život.

Život mrzne venku.

To bezpečí, nad kterým se na této konferenci stahujou hrozby, je samo největší hrozbou.

Možná jednoho dne zhodnotíme dnes opovrhované žití ze dne na den, jak ho občas vidíme v romské menšině.

A pochopíme, že z jejich pohledu jsme zbabělci, kteří se bojí života.

původní komentáře: 

1 Martin 15.01.2010, 11:06:11

Tvá slova by se měla tesat. Dobrý! :)

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.