dvě dušičky

Wednesday, 20. May 2009

Při mentálním pohledu na Slovensko mi mezi kulturními stánky, galeriemi a muzei dominuje Šamorín. Netvrdím, že můj pohled je ten nejobjektivnější, ale pro mě je At Home Gallery v Šamoríně prostě klíčová slovenská galerie, a to i navzdory tomu, že existuje v malém, převážně maďarském městečku na Žitném ostrově hned pri vodném dielu Gabčíkovo, a že vznikla původně v čtyřpokojovém panelákovém bytě, když Czaba a Suzane Kissovi usoudili, že jim vlastně stačí jeden pokoj a v ostatních ubytovali výtvarné umění.

Tihleti dva neuvěřitelní obětavci pak začali dělat výstavy i v místní zchátralé a nevyužité synagoze – židovská komunita ve městě prakticky neexistuje, kolem padesáti židovských rodin bylo vyvražděno v koncentračních táborech a několik málo přeživších žije za hranicemi. Když jsem tam před dvanácti lety vystavoval kresby, občas ještě nějaký idiot považoval za svou vlasteneckou povinnost rozbít okna budovy kamenem.

Vnitřek synagogy je dnes stejný, jak si ho pamatuju, jen pečlivě vyčištěný. Venku jsem ale nepoznal nic: ze sousední židovské školy vystavěli centrum pro umění, včetně koncertního altánu na zahradě. Neobyčejně harmonické prostředí. Centrum jim otevíral dalajláma, zasadil jim tam i strom. Mandalu z písku, než ji vysypali do Dunaje, vytvářeli tenkrát tibetští mniši na podlaze synagogy…

Ke kmenovým autorům patří třeba Ilona Neméth, jedna z těch „velkých bab“ současného umění, samozřejmě taky Tibor Kiss „Šamorínský“, Czabův bratr, náš kolega z budapešťské akademie a významný grafik; z Česka tam měli ještě Jiřího Surůvku, Jiřího Příhodu, Igora Korpaczewského nebo Janku Vidovou, která je sice Slovenka, ale přivlastňujeme si ji v Praze. Čili žádná béčka!

Tady mě neomezovaly otevírací hodiny jako v katedrále. Po příjezdu jsem nejdřív ze všeho usnul na spacáku na podlaze. Od probuzení jsem pak už jen pracoval jak zombie – následující dny jsem vstával za rozbřesku a končil, když se denní světlo vsáklo do zdí, dva dni jsem jedl jenom chleba, popíjel horkou vodu (a na záchod jsem chodil ve stejné budově). Suzanne se na ten můj půst pak už nemohla dívat, takže pak mi navařila, například špenátové taštičky se špenátem.

Maloval jsem na jedno velké našepsované plátno, které jsem nepomaloval na výstavě Bůh v galerii Josefa Chloupka. Tohle malování bylo samozřejmě v mnoha ohledech symetrické k malování v katedrále, napojoval jsem se na světlo a paměť synagogy, ladil jsem se do stejného naslouchajícího, a zároveň nesentimentálního pracovního nastavení.

Poslední tah jsem udělal hodinu před vernisáží, byl jsem úplně umalovaný, a protože někdy mám problém přeskočit mezi malovacím a verbálním modem, bál jsem se, zda vůbec vydám hlásku při přednášce, kterou jsme inzerovali hned po zahájení.

Vidíte, zase píšu o sobě, přitom původní impulz byl napsat o tom, jak takováto lokální aktivita formuje místní společenství. Z pohledu Csaby a Suzanne se to nebude jevit tak idylické – vždyť s tím, co dnes vypadá jako dokonale hladce dotažený projekt kulturního centra – tak dokonale, že by člověk zapomněl, jak šokující je narazit na takovou enklávu v takovém prostředí! – si bezpochyby užili hromadu nezáviděníhodných klacků pod nohama. Zároveň ale sami na vlastní oči vidí efekty na komunitě kolem, jak ovlivnili jednotlivé osudy, ukázali jiné perspektivy; skutečně dá se říct, že některým rodákům otevřeli cestu pro osobní rozvoj v oblastech, o kterých dotyční předtím ani nesnili. Vždycky mě udiví a dojme, když vidím, že stále existují lidi, kteří přes všechny překážky dělají něco pro ostatní.

A poslední PR odkaz na článek v deníku SME.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.