dodatek k „tiskové zprávě"

Tuesday, 6. February 2007

Ještě se k výstavě v Brně vrátím, tady jen přikládám text, který jsem tam nechal na stole.

Můj profesor Smetana nám vyprávěl, jak si francouzký gestický malíř Georges Mathieu připravil obrovské plátno (snad to bylo pro Májový salón v polovině padesátých let). Odehrávalo se to na veřejnosti, akce byla filmována – a Mathieu pak to plátno během asi dvaceti minut zkazil.

Tedy, aby to bylo jasné – neměl to zkazit, měl jistě záměr ze sebe i z prostředí dostat maximum energie a udělat nádherný obraz.

Že obraz zkazil si mysleli američtí abstrakcionisti, třeba Barnett Newman, který na malířskou performanci zareagoval ironickým článkem v ARTnews. A zřejmě i další lidi, včetně mého profesora. Performeři nebo Yves Klein se k tomu ale myslím hlásili.

Ať tak či onak, vypadá to, že jsem v Galerii Ars udělal podobnou věc, i když jsem na ni neměl půl hodiny, ale šest týdnů. Chystal jsem se pod veřejným dozorem namalovat několik desítek pláten, sebrat energii svou, energii místa a návštěvníků a pracovat paralelně s časem výstavy. Dneska, v poslední den výstavy, je jasné, že jsem to zkazil.

To je pro mě osobně docela silná věc, ovšem s mínusovým znaménkem, a nechtěl bych té katarzi ubírat tvrdé hrany zdůvodňováním.

Ale když mě deprese bude připravovat o zbytky motivace, budu se bránit výčtem alespoň těchto kladů:

Dokončil jsem nejméně dva obrazy. To je málo ve srovnání s množstvím připravených pláten, ale na druhou stranu: „odkdy je sto víc než jedna"? Během asi čtyř dnů nepřetržitého malování (a spaní) jsem namaloval dvou a půl metrovou Břízu, třetí v pořadí. Přitom první dvě byly vystaveny přesně na tomto místě v Arsu před čtyřmi lety. Samotného mě to pokračování překvapilo. Je to jeden těch obrazů, u kterých se nemusím bát, že ho někdo okopíruje, protože by si s tím dal neskutečně práce.

Při šepsování jsem – tak jak obvykle – už tak trochu maloval, a do některých obrazů se dá koukat i v tomhle prenatálním stavu. Sice jsem výslovně upozorňoval, že se s tím nemíním spokojit, že přemaluju všecko, i když tomu možná další malbou vezmu tohleto kouzlo. Přesto jsem se na některá plátna rád díval, a taky mi někteří lidi dávali vědět, že zrovna tohle se jim zdá to pravé. Někteří z nich přicházeli s tím, že tyhle pre-obrazy nějak mají reflektovat název výstavy. Je možné, že do těch mlhovin se jim jejich představa lépe promítala.

Byl jsem spravedlivě potrestán za hřích, který se tuším jmenuje spoléhání na milost boží. Myslím, že jsem se na výstavě dost nadřel, ale i tak v tom byl až příliš samozřejmý předpoklad, že budu mít štěstí, a že mi to půjde. Že jsem se ošklivě spletl, dokázala úplně banální horečka, občas střídaná se zúžením zorného pole, což mě odstavilo skoro na čtrnáct dní a vyhodilo mě to z pracovního rytmu.

Nepodlehl jsem spěchu a neudělal jsem žádné „šmé“ – neboli že bych tzv. spontánně všechno pomaloval nějakými zástupnými tahy. Vytvořil jsem si metodu, která spočívala v tom, že hned po příchodu do galerie jsem pokud možno okamžitě usnul a po probuzení jsem už na to místo patřil a mohl tam doopravdy malovat. Maloval jsem víc obrazy než výstavu.

I když se obávám, že se za výstavu tak trochu styděl i Josef Chloupek, galerista (stejně se mnou měl andělskou trpělivost), tak věřím, že se část návštěvníků skutečně společně se mnou naladila na tu hroznou situaci před započnutím obrazu.

Ale nejvíc asi budu používat zdvořilé vysvětlení naší japonské studentky Etsuko: říkala, že právě tím, jak málo jsem toho namaloval, se ukazuje, jak je to umění těžké…

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.