do krajiny!

Sunday, 8. May 2011

Tišnováci a okolní, máte posledních několik hodin, abyste navštívili výstavu našeho ateliéru pojmenovanou Do krajiny! v Jamborově domě v Tišnově.
Pro ty, kdo to nestihnete, sem vkládám aspoň úvodní řeč z vernisáže a odkaz na tišnovskou televizi, kde možná z našeho malířského plenéru časem bude nějaký záznam.

plenér

Traduje se, že malování v plenéru, en plein air neboli venku, umožnil teprve vynález tuby. Autorem patentu byl před 170 lety John Rand, kupodivu taky malíř. Renoir se prý nechal v pozdějším věku slyšet, že bez barev v tubách by nebyl žádný impresionismus.

Bezpochyby se už dříve tu a tam nějaký malíř pokusil vyrazit s plátnem na vzduch, ale svaté nadšení, že krajinu je nejlépe zachycovat přímo v krajině, roznítilo až generaci impresionistů.

Vývoj ideje plenéru můžeme pozorovat i na pražské AVU: od generační výpovědi Mařákových žáků, přes utužování pospolitosti v ateliéru Oťase Nejedlého, který na Slapech studentům vyvařoval kulinářské speciality, k sentimentálnímu udržování neškodné tradice, jak si to pamatuji ze svých studií. Plenéry pokračují v některých ateliérech AVU dodnes; v dnešní době se však těžko vyhneme protivným otázkám, má-li malování v plenéru a krajinomalba obecně v současné době ještě vůbec rezonanci.

Krajina jako žánr vůbec není tak samozřejmá, jak se obecně jeví. Opovážlivce, který se chce vydat do krajiny se štětcem, potká několik nečekaných těžkostí.

těžkosti krajinářské
horizont

Prakticky každá krajina (lze si představit pár výjimek) obsahuje absurdní, z principu nepochopitelný moment: vzdálený horizont.

Rodilí krajináři se poznají mj. podle toho, že s touto fatální nedosažitelností dokáží žít.

Amatéři zase podle toho, že na horizontu nevidí nic problematického.

Pro mě osobně je obzor krajně trýznivým předělem, a když si na něj nemůžu sáhnout, raděj bych ho ani nemaloval. Takže se pravým krajinářem určitě necítím. Beru krajinu spíš jako tělo, tím pádem i jako něco, co má svůj hmat, vnitřní smysl. I mezi vnějším a vnitřním existuje nějaký horizont, ale ten je přece jen tady, a nikoli tam.

kam sahá obloha

Obloha je na krajině běžně chápána jako něco, co se nachází ještě dál než krajina, až za horizontem. Ale je zdravé si uvědomit, že nám obloha současně dosahuje až na nos. Umíte si představit, jak lze takovouhle věc krajinářsky vystihnout?

Třeba na Monetovi vidíme, že on se malbou nedotýká věcí tam někde u nich, nýbrž že jejich zjev mu byl médiem vzduchu (jako optickým vláknem) doručen až k oku.

Tlustý polštář atmosféry mezi malířem a krajinou ruší distanci, krajina doputovává až na sítnici. Přesněji řečeno, jistý druh distance; k dalším typům zrušení vzdálenosti od motivu se zde nebudu vyjadřovat, aby se nám výklad nadmíru nerozvětvil. Jen zkratovitě naznačím, kde se v průběhu historie malířství obraz nacházel: na věci před námi (hmatový výklad, realismus), ve vzduchu (impresionismus), v pohledu (expresionismus), v představě (surrealismus), v říši idejí (abstraktní expresionismus), v jazyku, v kontextu (konceptualismus), v interakci a v médiích atd.

pomnožné předměty

V krajině neustále narážíme na uskupení drobných předmětů, které se s odstupem slévají ve větší celky. Například větvičky či listy stromů, květy v trávě, i tráva sama, nejrůznější textury. Často jsou drobnější oproti rozlišení štětce, ale i když si na ně vezmeme tenounký pemzlík, základní problém nevyřešíme.

Naivní snaha nakreslit třeba listoví tak, že zachytíme lístek po lístku, je totiž předem marná. Ne, že by k tomu scházely schopnosti nebo píle, zkusit to pro nás ostatně není nic až tak těžkého. Jenže narazíme na stav, kdy „pro stromy nevidíme les“. Součet všech lístečků se v korunu stromu nakonec nesloží – není „věrný“ prostě proto, že neodpovídá vizuální zkušenosti. Pro krajináře toto představuje velkou výzvu. Barokní holandský malíř Karel Mander tvrdí, že kreslit se naučí každý, talent je nezbytný jedině právě v případech, kdy se mají namalovat pomnožné předměty.

barevnost

Jednotlivé lokální barvy v krajině vidí každý, ženy prý dokáží oproti mužům rozlišit odstíny ještě daleko jemněji. Malíř ale potřebuje uvidět i něco jiného: celý kontext, v němž jsou všechny ty barvy vůbec možné. (Přitom si musí zvlášť všimnout absence určitých tónů!) Mluvím o nejobecnějším uchopení daného barevného spektra, o zdroji všech barevných možností. Skoro by se tomu dalo říct „tao krajiny“. Pojmenovali jsme si tuto obtíž zdánlivě přístupným slovem barevnost. Barevnost je však nejen všeobjímající, ale zároveň i maximálně jedinečná a charakteristická pro denní a roční dobu, krajinný ráz, počasí, podnebí, pro úhel pohledu, pro

osobní naladění atd.

Spatřit barevnost je pro malíře takovou nutností, jakou je např. pro fotografa vnímání barevné teploty. Trvá často několik let, než tuto schopnost získá; někteří nikdy.

My jsme speciálně byli rádi, že jsme krajinu zastihli v jakoby avitaminózní bledosti a mohli ji zabírat ve fázi „průhlednosti“ – v předjaří se listoví ještě nepodílí na kulisovitosti malířských plánů, my jsme přišli do krajiny těsně před explozí pupenů.

schéma
krajinomalba

Poslední z těžkostí, které uvádím, je legitimita vlastního žánru krajinomalby. Jedna Renčínova figurka se ptá: příroda – to je to zelené, s tím modrým nahoře? Podobně dopadají běžné pokusy o krajinomalbu. Obloha šmolková, pod ní cosi brčálového. Takových schémat je ale celá řada: výřez připomínající pohlednici, komponování do zlatých řezů, princip „co je níž, je blíž“, tendence k idyličnosti až kýči, produkce krajinek jako „střeliva“.

A tak přichází na pořad i dříve zmíněná otázka po smyslu malování krajiny. Lid sice stále považuje krajinku (tak, jak ji definovalo 19. století) za paradigmatický příklad výtvarného umění; výtvarná scéna to však vnímá skoro opačně a krajiny se objevují vesměs jako více či méně ironické citace. Skutečně: máme, kromě staromilského sentimentu, opravdu silný důvod znázorňovat pohledy do krajiny?

Nejlepší odpovědí je zkusit to prakticky a vyjet na plenér, třeba do Tišnova.

Tišnov

Zdá se nám velmi šťastné, že náš plenér proběhl právě tady v Tišnově. Předem jsme věděli o několika místních lokalitách, do jejichž gravitačního pole jsme se chtěli nechat vtáhnout.

Květnice

Květnici počítám mezi několik skutečně magických kopců v Česku. My jsme ji však znali málo nebo vůbec. Pro rozkoukání jsme Květnici navštívili hned první den a někteří tam našli motivy, od kterých se pak už prakticky nehnuli.

Porta coeli

První historická zmínka o mých rodných Veverských Knínicích (tehdy Knenich) je z roku 1234, kdy královna Konstancie věnovala vesnici tišnovskému klášteru, který rok předtím založila. Takže se tady pořád cítím trochu jako poddaný… Klášter má mocnou radiaci díky svému bezchybnému umístění v krajině a jako jedinečně zachovalý květ gotického cisterciáckého stavebního slohu. Podhorácké muzeum projevilo velkou vstřícnost a umožnilo nám přizpůsobit prohlídku našim potřebám.

rodina Ranných

Když jsem byl přijat na akademii v Praze, jeden známý mě upozornil, že tam taky studoval Michal Ranný, obrovský talent, který prý maloval „krajiny nastojato“. Později mi různí lidé sdělovali, že navštívili Emanuela Ranného, jeho otce – a vždycky při tom měli takový výraz, že jsem usoudil, že to nebylo jen tak, a že starý pán je patrně silná osobnost. Sám jsem ho nikdy nepotkal. Při organizování plenéru se ukázalo, že pan Ranný prodal ještě za života dům rodině Jiřího Vohradského, který je naším absolventem. A ten si udělal ve svém nabitém programu čas, umožnil nám po tři dni tvořit v inspirujícím prostředí a navíc znalecky uvedl studenty do díla této významné tišnovské umělecké rodiny.

ateliér Grafika 2

Jsme jedním ze dvou grafických ateliérů na AVU v Praze. Naši studenti tvoří dost často na pomezí mezi grafikou a „něčím“ – malbou, instalací, konceptem, videem aj. I když na vlastní výstavě nakonec převažují kresby a malůvky.

Pro plenér jsme neomylně vybrali bezkonkurenčně nejpříšernější počasí, arktický týden s všemožnými aprílovými meteorologickými úlety. Byli jsme však z krajiny v takovém šoku, že v porovnání se zakoušenými útrapami byla míra stěžování si překvapivě nízká.

Ale i za příznivějších podmínek je plenérové krajinářství náročným výkonem fyzickým. Táhnete se někam do kopců, vlečete s sebou neskladné malířské propriety, přitom nesmíte přijít na místo unavení, musíte mít pohodu, teplo pod zadkem a chránit si prostatu a vaječníky. Akvarel by vám neměl vzápětí umýt déšť nebo splav, jak se opakovaně stalo. My jsme měli jako bonus perspektivu, že věci budou na konci týdne vystaveny v galerii, což nás napůl stimulovalo, napůl deprimovalo.

Pokusím se stručně a bez nároku na úplnost představit jednotlivce – tato výstava by totiž měla být přednostně výstavou individualit a až druhotně skupinovým projektem.

Michal Marek vystavil věci, které ukazují pro něj typickou schopnost zkratky a detailu. Dokáže, aby detaily, i když zaujímají malé místo, ovládaly rozsáhlé celky.

František Novák z motivu extrahuje základní síly, dostává se k podloží, ke stavbě, ke kostře. Taková solidnost může působit odtažitě, ale on ji v některých případech i změkčil, přidal „maso“.

Matouš Tichý dokáže bez problémů vytvořit efektní etudy ve stylu klasické malířskosti – kterou si ovšem bude muset v průběhu studia ještě problematizovat.

Jessica Mayne rozvíjí svou speciální senzibilitu pro podivuhodné konfigurace tvarů a příběhů. Její kolorizmus je čím dál průzračnější a formy jednodušší.

Alžběta Bačíková smrštila prvky krajiny do úsporné, kompaktní a koncentrované formy, což je pro ni nová a z hlediska rozvoje jejího výtvarného názoru vítaná poloha.

U Šárky Koudelové nastal při tomto plenéru další posun v překračování jejích dosavadních jistot. Prohloubila atmosféričnost, obrazovou kontinuitu a účinnost rozvrhu.

Vladimíra Večeřová udělala věci, které jsou skvěle kontrastní k ostatním vystaveným krajinám, nejsou popisné a ve své fragmentárnosti nevnucují předčasné odpovědi.

Karolína Klimešová je bezprostřední kreslířka, která myslí přímo kreslením, bez velkých spekulací. Navzdory tomu některé kompozice působí exaktně, až rafinovaně.

Tereze Reichové je vlastní obrovské soustředění na motiv. Celý plenér strávila na drobné kresbičce; my, kteří známe její pracovitost, rozhodně tuto zdánlivě nenápadnou věc nebudeme podceňovat.

Eva Červená – silný malířský temperament, přitom bez okázalosti. Snad proto je pro diváka možné nedívat se jenom „na“ její obrazy, ale hledět také „do“.

Tomáš Predka se o krajinu pokusil třikrát v diametrálně jiném pojetí. Nechá nás přemýšlet, jaký je za nimi společný jmenovatel.

Šárka Trčková, naše asistentka, se věnuje akvarelu systematicky, dosáhla v něm virtuosity a rozvinula svůj nezaměnitelný styl.

Pro Ondřeje Basjuka byla krajina podnětem k několika různým, pokaždé nanovo ostře vyhraněným výkonům, které parodují vážnost a parodii berou vážně. Poznámka mimochodem: divák snadno přehlédne, že i hlavičky hřebíků jsou pomalované propracovanými krajinářskými motivy…

Karel Pivoňka, náš letošní diplomant, mohl přijet jen na dva dny, ale stačil vytvořit řadu drobných objektů ve vlastní technice kapilární grafiky. Křehké artefakty, v nichž díky vzlínavosti cirkulovala barevná tekutina, však nevydržely převoz a tak z nich bohužel vidíme jen torza.

No a Vladimír Kokolia… Ten zkusil ještě dnes dopoledne domalovat plátno s motivem, který zahlédl v potoku nad klášterem, který se proměňoval s plynoucí vodou, ale současně zůstával stejný – proto na obraze ono opakování – a který možná trochu připomínal lva z portálu. A k tomu vystavil tři akvarely, vzniklé z čiré radosti, že v tomto žánru stačí jen řešit technické záludnosti akvarelové techniky a koukat na motiv před sebou, jinak nic…

tišnovské spojky a sponzoři

Docházím k části, v níž budu jen a jen děkovat. Děkovat bylo skutečně komu, byť všichni pomáhající měli tendenci zůstávat ve skromné anonymitě.

Takže za neviditelnou, ale ve skutečnosti funkční organizaci našeho zázemí děkujeme ing. Václavu Seyfertovi a Majce a Alešovi Vejvodovým, mým blízkým lidem z pradávných dob.

V rozhodující chvíli nám s instalací pomohl František Vejpustek.

PhDr. Irena Ochrymčuková z Podhoráckého muzea nám vyšla vstříc a navíc nám umožnila ukrýt naše bágly před nenadálým deštěm.

Významnou podporu jsme získali od už zmíněného Jiřího Vohradského, který nás strpěl tři dny v domě a ještě se zdálo, že ho to těší.

Ing. Zdeněk Tauš z Veverské Bitýšky se projevil jako sponzor, když nám doručil papírové boxy od švýcarských solárních panelů, které jeho firma instaluje, a jejichž špičkovou kvalitu mohu osobně potvrdit. Původně měly sloužit pro malby větších formátů, nakonec jsme je kreativně využili k instalaci výstavy, a tím se obešli bez tlučení do zdi.

Dokonce i Tišnovská televize, zosobněná ing. Radimem Tichým, měla na nás stimulující vliv a zvýšila pocit naší vlastní důležitosti, když se zájmem zjevně přesahujícím povinnou profesionální rutinu vytrvale obcházela krajináře rozeseté po krajině. Sám jsem si před kamerou byl nucen uvědomit, co budu pravděpodobně říkat zde na vernisáži.

Moje sestra mě sponzoruje celoživotně, takže mi to už ani nepřijde – ale zde mi to znovu přišlo, takže děkuji i své sestře Vladimíře Raškové a Tomášovi Borkovi z knihkupectví v Jamborově domě, kteří nás zásobili živinami a dobrou náladou.

Prakticky všechny věci perfektně vykomunikovala a zkoordinovala Šárka Koudelová, tišnovačka a naše studentka, čili dík i pro ni.

A když už jsem u děkování do vlastních řad, musím říci, že velmi oceňuji vytrvalost až zažranost všech našich studentů, za což se byli sami odměněni nejlépe tím, co by je mělo vůbec v celém životě především odměňovat – svou vlastní prací.

tiskoviny

Necháváme na soklu k nahlédnutí naši publikaci Slovník Grafiky 2, v němž můžete nalistovat výklad některých termínů, na které frekventovaně narážíme při pokusech o vstup do světa výtvarného tvoření.

A k tomu katalog z velké výstavy našeho ateliéru v Alšově jihočeské galerii, kde jsme představili většinu lidí, kteří prošli Grafikou 2 od roku 1992. Vybrali jsme práce vzniklé v průběhu studia, čímž jsme všechny vystavující umístili na společnou výchozí čáru. V katalogy najdete navíc výběr textů, vztahujících se k kaší pedagogické činnosti na AVU.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.