Dalibor Chatrný v Art+Antiques

Sunday, 1. March 2015

Dalibor Chatrný má právě výstavu U Kamenného zvonu, letos bude ještě vidět v Domě umění v Brně a v Českých Budějovicích. Art+Antiques mu věnoval část únorového čísla. Cením si příležitosti, že jsem mohl Daliborovi něco napsat.

Kungfu

Při mé poslední návštěvě u něj v ateliéru si Dalibor postěžoval na slábnutí zraku. Nebyl důvod tomu nevěřit, ostatně i jeho nejbližší mě předtím upozornili, že se mu zdravotní stav valem zhoršuje. Pak ale během naší konverzace odněkud vylétl drobounký mol, a Dalibor to třepotavé nic ve vzduchu neomylně, jakoby mimochodem, a na první pokus obouruč plácnul.

Správně by možná měl být mým učitelem kungfu! Podobné historky se vyprávějí o zakladateli aikido Morihei Uešibovi, stejně jako o různých čínských mistrech. Jenže nic nebylo Daliborovi vzdálenější než póza povzneseného guru. Ten by mě hnal, kdybych mu takovou roli třeba jen z legrace podsouval! Já jsem si dlouho myslel, že nepotřebuju svého mistra, zvlášť v malířství ne, on zase nikoho nepotřeboval mistrovat; nikdy jsme to tedy neřešili. Teprve v posledních letech mi začalo docházet, že to byl skutečný mistr, a že jsem něco podstatného prošvihl.

Disclaimer, vyloučení odpovědnosti

Než budeme pokračovat dál, je na čase vyjádřit se k žánru tohoto textu: Toto není kunsthistorický text. Není proto relevantní očekávat objektivizující pohled, přiřazování do tendencí, natož srovnávání velikosti umělců. Prohlašuji, že nebude použita formule „jeden z nejvýznamnějších“.

Tato zpráva má ovšem jeden hlavní účel, kterým je připomenutí, že Dalibor Chatrný byl skutečně veliký umělec. Pokud to plně chápete, nemusíte pokračovat.

Text nepůjde napsat bez familiárního nadužívání křestního jména Dalibor, omlouvám se.

Je to zpráva osobní, píšu sobecky o sobě, o té části sebe, které říkám Dalibor.

Aparát

Ani malíř šedé kůry mozkové, ani malíř sítnice oka. Talent Dalibora Chatrného neodpovídal žádnému ze dvou pólů Duchampovy oblíbené klasifikace umělců.

Kdyby byl sítnicového typu, potřeboval by k úspěšnému úlovku nebohého mola dobrý zrak. Kdyby byl přes šedou hmotu, musel by to mít spočítané. Dalibor však lapil efemérního motýlka úplně stejným mimochodným aparátem, kterým byl zvyklý lapat ono unikající nic při svém výtvarném tvoření.

Takový aparát nemusí být zvlášť zřejmý ani samotnému umělci. Vytváření se děje napůl samostatně, občas jakoby odosobněně. Tvůrcovy pocity, úvahy a další okolnosti jednou mají, a podruhé nemají žádný vliv. Autor se nachází přímo ve střetu fyzična, psychična a bůhvíjakého ještě -ična, ale namísto toho, aby situaci buď myšlenkově reflektoval, anebo si užíval zážitkového surfu, tak tam kdesi v tom samotném místě vzniku cosi prakticky robí, vytváří.

Oprávněně mu tedy můžeme říkat výtvarný umělec. Není duchampovsky definovaný ani přemýšlením (konceptualizováním), ani percepcí – nýbrž činností.

(S Jiřím Davidem jsme si jednou dopisovali o hrůzostrašnosti hodin výtvarky, kdy se něco tvořivě trhá a lepí z papíru a podobně. Proto se Jiří úzkostně vyhýbá pojmu výtvarné umění a prosazuje místo něj termín vizuální umění – což je pro mě z bláta do louže. Ale že výtvarničení je brutální nadávka, na tom se shodneme. A nyní hledím, že jsem sousloví výtvarný umělec spontánně použil jako superlativ!)

Kreslíř

Ocitnout se v samém jádru vytváření je totéž, jako by se člověk stal hrotem kreslicího nástroje. Kamkoli pokračuje, vytváří kresbu. Před sebou má nekonečné pole možností kam se vydat, a za sebou čáru jedné jediné uskutečněné možnosti. Nachází se v singularitě mezi oběma světy, nastávajícím a tím odehraným, pravděpodobně v nejzáhadnějším bodě na světě. Nepřeháním. Běžně se v něm žije, jen není kdy to zkoumat. Ke zkoumání místa, kde věci vznikají, se používají speciální jedinci, výtvarní umělci – a to ještě speciálního typu. À la Dalibor.

Oprávněně v televizním dokumentu Kreslen světem od Pavla Jiráska o sobě říká, že je kreslíř. Je kreslicím nástrojem. I když třeba zrovna skládá objekt.

Ve vysokoškolském prostředí se vede letitá diskuze, zdali umělecký výkon může mít parametry skutečného výzkumu. Byl bych k tomu skeptický, kdybych zrovna v Daliborovi neměl tak jasný doklad. V jeho typu výzkumu jej vědec ani filozof nemá šanci zastoupit. Oni přece nebudou k sobě skládat nějaké kovové trubky a vlasce, jen aby zjistili, že občas se tam při určité konfiguraci prvků něco stane – přičemž se nedá dost dobře říct, co se vlastně stalo – avšak že se to stalo, a že to má jakousi sílu, cítí nejen autor, ale následně i diváci. Dalibor slovy klasika „hledá to, neví co“ a je v tom obdivuhodně přesný. Výzkum nevím čeho, nevím na co; s hmatatelným, viditelným, ale nevýslovným výsledkem.

Celistvost

Dalibor chválil jakéhosi umělce, že jeho dílo je celistvé. Vysvětloval mi, že celistvost je zásadní hodnotou. Udivil mě tím – vždyť stačí zběžné seznámení s Daliborovou prací, aby člověk zaregistroval obrovskou rozmanitost postupů a technik, ukazující na neobyčejné rozvětvení jeho výrazových prostředků a tím i ohrožení konceptu celistvosti jeho životního díla. Pro ilustraci předkládám pár položek menu z webu www.chatrny.cz: malby provazové, asambláže, koláže, malby pojmové, strukturální, topologické, kresby obouruč, s překážkami, magnetem, provázkem, frotáže, koláže, dřevořezy, akvatinty, linoryty, lepty, rytiny, suché jehly, ofsety, monotypy, sítotisky, reliéfní tisky, perforace papíru, kolážové grafiky, fotogramy, magnetické otisky, manipulace s rovinou, trhané papíry, texty malované akvarelem, slepotisky, interpretace fotografií asambláží, froasáží, linkou, okreslováním, perforací, posunem, provázkem, přeložením, přemalbou, přesunem, rastrem, redukcí, rovinou, slovem, topologicky, vyříznutím, spalováním, prosakováním, mačkáním, kreslením sprejem, zásahy do fotografií, magnety, zrcadlové objekty, projekty atmosférických plastik, plastiky země-vzduch, vzduchové plastiky do země, prstové partitury, obouruční partitury atd.

Setkání

Za normálních okolností by to byla právě generace Dalibora Chatrného, vůči které by se naše ročníky, nastupující v 80. letech, generačně vymezovaly. Ironizovali bychom existencializmus Adrieny Šimotové, utahovali bychom si z mystiky Karla Malicha, ani Dalibor by nezůstal ušetřen našeho nepochopení. Jenže okolnosti byly normalizační, všechno bylo pochopitelně jinak, a tato jména se navzdory generační logice stávala našimi legendami. Fungovalo to i opačným směrem, oni byli občas ochotni si nás všimnout. Idylu narušovala jen oprávněná paranoia ze všudypřítomného sledování.

Dalibora jsem poprvé potkal v jeho ateliéru, snad mě tam přitáhli Jiří Valoch s Alenou Gálovou. Nevím už kdy to přesně bylo, prostě někdy v osmdesátkách. K podpisu návštěv na dveřích ateliéru se myslím připojovalo i datum, tak bych to mohl zjistit. Probíraly se stohy Daliborových věcí, dnes ikonických, třeba řady jeho obouručních kreseb. Nebyl jsem ale tenkrát dobrý návštěvník, kdoví jestli jsem vůbec chtěl něco vidět. Hrozil jsem se, že narazím na věci, u nichž bych si přál, aby raději napadly mě. Věci, jaké bych sám rád dělal, kdybych na ně sám přišel – ale to už nejde, když na ně přišel tady ten umělec přede mnou.

Z obdobných důvodů jsem se nechtěl nechat nadmíru okouzlit Daliborovými uměleckými názory. Přestože jsem před chvílí mluvil o mezigenerační spřízněnosti, byl jsem si zároveň dost dobře vědom, že jejich problémy musíme nahradit svými.

Brno

Salvador Dalí získal na madridské akademii ironickou přezdívku: „československý umělec“. V Česku může podobně exoticky znít sousloví „umělec z Brna“. Žádné strachy, nemíním zde jitřit brněnské bolístky vůči povýšenému pragocentrizmu, ani aplikovat sžíravou pražskou ironii ke vzdálené gubernii. Je prostě faktem, že mimopražští umělci jsou mimo-Prahu. Volky nevolky už jen tím geografickým faktem získávají folklorní auru, která jim jen výjimečně přidává na appealu. Arsén Pohribný mě utěšoval, že když přijeli do Brna v půlce 60. let, vypadalo to tam naprosto světově, girlandy ze žárovek na České, brněnské veletrhy a tak. A prý i umělecká komunita byla úžasně čilá a na výši. Uznávám, že své ustavičné nutkání ohrnovat nad Brnem nos bych mohl občas brzdit – právě proto, že je to město také Dalibora Chatrného.

V osmdesátých letech se mě někdo zeptal, s kým bych chtěl v Brně založit uměleckou skupinu. Řekl jsem, že s nikým, ale kdyby přece, tak jedině s Daliborem Chatrným. V té době jsem ho skoro neznal, a to tvrzení jsem stavěl na zdánlivě neškodné kresbičce formátu A5, provedené tužkou a propiskou. Dostala se mi do rukou v tiskárně kulturního střediska v Brně a oslovila mě tím, že se neohlížela na žádnou estetiku, nýbrž směřovala bezohledně k tomu, co se na obrázku mělo stát. Toho nebylo mnoho, jen jakýsi trychtýř, provázek a ještě cosi buy cheap viagra online uk. Přesto jsem si z ní odvodil, že její autor musí být svobodný od trapných příkazů doby.

Příkazy doby

Umění si už nejmíň sto let udržuje svobodomyslnou image a činí skvělý dojem, že jeho výdobytky čiší výhradně z nespoutané fantazie a odvahy umělců. Avšak nad uměním vládne doba. Zvlášť ze sedmdesátých a osmdesátých let si vybavuju neskutečnou žárlivost ohledně každého nápadu, motivu, prvku, materiálu, stylu. Tvůrci by byli schopni vraždit nepohodlné svědky, jen aby mohli antedatovat vznik díla, ve kterém poprvé použili určitý element. Ten element musel být samozřejmě napřed potvrzen vývojem umění na Západě, jinak nebyl jakožto aktuální ani rozeznán.

Ještě hlubší vliv mají zákazy doby. Nemyslím teď politické reglementace, nýbrž téměř nevědomé stylové zábrany v nitrech tvůrců. Ty budou sotvakdy zpracovány dějinami umění, jelikož všichni aktéři jejich existenci popírají. Přesto je úzkostlivě dodržují. Tak ke konci 70. let byla progresivním umělcům „vnitřně“ zakázána malba, a po jejím opětovném povolení se všichni tvářili, že se nic nestalo.

Dalibor se ve své tvorbě opakovaně dostával na přední linii Umění, kde se ideje rodily. Do jaké míry aplikoval magnety, stíny, šňůry, mřížky, interpretace, projekty atd. bez ohledu na příkaz doby neumím posoudit. Během minulých dvaceti let, kdy jsem měl příležitost se s ním v malé skupince blízkých lidí potkávat, jsem ale musel svůj ironický pohled korigovat – jelikož zrovna v Daliborovi jsem nacházel stále jasnější doklad, že vnitřní svobodou, nepředpojatostí, zaujetím a vitalitou se tvůrci mohou době přece jen vymknout.

Mistrovství

Na Daliborově práci mě speciálně zajímá kresba. Myslím teď kresbu nikoli v tom výše uvedeném širším významu, ale prostě čmárání po podložce. Na kresbě vyrostl, už jeho dětské práce prozrazují geniální kreslířskou vlohu. Jistě pod vlivem tatínka, vesnického učitele, který zřejmě měl velikou a nerealizovanou touhu stát se malířem – a soudě podle dochovaných akvarelů krajin, měl pro to výborné předpoklady. Dobové příchutě mi nezabrání, abych se netěšil z kreslířské invence Daliborových prací z 50. a 60. let. Velmi si cením, že se Dalibor přes svou neobyčejnou kreslířskou erudici nenechal zlákat k fintařství a virtuozitě. V tom, jak přímočaře a bez ohledu na styl míří rovnou k věci, si srovnávám jeho pozdější kresby se skicami Gordon Matta-Clarka. Současně se v nich můžeme těšit z „kreslířského kungfu“: zkuste si symetrickou kresbu současně oběma rukama, a uvědomíte si mistrovství, které ve vedení čáry Dalibor Chatrný dosáhl. Vyváženost mezi levou a pravou stranou byla naprosto fenomenální. Věřím, že v důsledku kreslení obouruč se oboustrannou, resp. všestrannou, stávala celá jeho osobnost.

Učitel

Na hradišťské umprumce jsme v prvním ročníku měli nakreslit neznámý předmět, který nám dali do kapsy, a který jsme tudíž znali jen podle hmatu. Bylo to zajímavé zadání, ale obávám se, že si je vypůjčili z Brna – právě od Dalibora Chatrného. Podle všeho měla jeho výuka na ŠUŘce zrovna takový experimentální šmrnc. Dalibor učil také mou budoucí ženu, a tak vím, že byl mezi studenty obávaný pro svou dobrotu, a stejně jako jeho bratr Ivan si vysloužil přezdívku Kruťas.

V roce 1990 byl přizván do Prahy na „Knížákovu“ AVU jako vedoucí pedagog ateliéru grafiky. Možná mu ale vadilo dojíždění, anebo okolnost, že se zrovna k němu na grafiku uchýlila obtížná studentská protiknížákovská opozice, kterou měl za úkol zpacifikovat, a svoje působení v Praze ukončil. Jiří Lindovský a já jsme se stali jeho nástupci, přičemž vznikly dva grafické ateliéry. Myslím, že toto předání štafety Dalibor považoval za svůj úspěch. I když jsme s Jiřím oba prošli konkurzem, nějakou dobu to vypadalo, že rektor Knížák nebude respektovat doporučení výběrové komise.

Při té příležitosti si uvědomuju, jak obrovskou měrou Dalibor ovlivnil můj život. Nejméně takovou, v jaké mi do života zasáhla moje žena a akademie.

Zahrádka

Vnutil jsem se Daliborovi, že mu postavím web. Seniorská generace českých umělců byla na internetu v té době prakticky neviditelná. Dalibor se sčuchl s Jiřím Zahrádkou, muzikologem a znalcem Janáčka, a ten mi později přinesl na disku přes patnáct tisíc fotek Daliborových děl… Jen jejich editace mi zabrala dva týdny. Že ale někdo předtím musel odněkud vytáhnout, rozbalit, změřit, vyfotit, označit, zase zabalit a uklidit tahle kvanta věcí, bylo těžko představitelné. Časem se ukázalo, že my všichni, kteří jsme se cítili být Daliborovými blízkými, do něj ve skutečnosti investujeme strašně málo času a energie – v porovnání s Jiřím Zahrádkou. On se stal Daliborovi něčím na způsob osobního tajemníka, a též nepostradatelným kumpánem a kamarádem. Byl mu vytrvale po boku, ale nešlo o ten druh invalidizující péče, kterou známe z jiných případů.

Daliborovi se při rozjaření charakteristicky přesmykával hlas, slyšel jsem v tom nějaký janáčkovský nápěvek. Živost až nemístnou si spojuju jak s Janáčkem, tak s Chatrným. Dalibor ostatně nijak nedostával svému příjmení: byl všechno, jen ne chatrný. Byl houževnatý a nezničitelný.

Cena Dalibora Chatrného

Cena pro umělce nad 35 let, kterou mu v roce 2011 udělila iniciativa mladých umělců a teoretiků Umělec má cenu, udělala Daliborovi Chatrnému obrovskou radost. Vesele prohlašoval, že si tuto putovní cenu cení výš, než oficiální Ceny ministra kultury, kterou získal pět roku předtím.

Než se ocenění od nejmladší generace dočkal on, bral jsem udílení té ceny s nadsázkou. Považoval jsem ji spíš jen za sympatickou kulišárnu, jak vyznamenat různé osobnosti, které se oficialitám vyhýbají. Že si našli něco blízkého v Daliborově čilosti a sršatosti, to mi obrovsky imponovalo.

Cena se jmenuje vždy po předchozím laureátovi. Beru hodně osobně, že jsem se následujícího roku stal hrdým laureátem Ceny od Dalibora Chatrného… On se předání štafety už nedožil, ale předpokládám, že by ho to těšilo. Na pracovním stole hledím tváří tvář na Daliborovu malbu, která fyzicky onu cenu představovala. Na malbě se píše: Pro nic za nic.

Posmrtná sláva

„Schovám si ji, až budeš po smrti slavný,“ řekla mi učitelka na základce, když jsem jí věnoval malůvku břízky. Dalibor Chatrný je tři roky po smrti. Je slavnější? Smuteční oznámení tenkrát převzala všechna hlavní média a celkově se mi zdálo, že zájmu je víc, než za Daliborova života. Nemám dojem, že by to časem oslabovalo. Snad by se přesto mělo vždycky v předstihu zorganizovat cvičné skonání, aby autor zažil náležité zadostiučinění ještě za života.

O osud Daliborova rozsáhlého díla se zdá být v zásadě postaráno – ani se všechno nerozfofruje, ani se neuzamkne do smrtícího depozitáře, sběratelsky zůstane zřejmě přístupné, aniž by se zoufale rozprodávalo. Veřejnost bude mít letos příležitost setkat se s prací Dalibora Chatrného v Galerii hlavního města Prahy, varianty výstavy se objeví v brněnském Domě umění a v Klatovech. Dílo si žije svým vlastním životem. Můžu se obávat, že se Dalibor stane neškodným klasikem a úplně se zapomene ten jeho jiskřivě tvořivý duch. Ale to bych málo věřil jeho věcem.

Opsat kroužek

Básníci básnívají o podkrovních ateliérech, s výhledy na město právě takovými, jako měl ten Daliborův. Je to trochu klišé: většinu pohledu pro sebe zabírá nebe, střechy se skládají v civilistní krajinu porostlou anténami a pitoreskními komíny, na římse se motají holubi. Při té naší poslední návštěvě se mi vrylo do paměti, jak co chvíli některý z holubů venku pod oknem mávl znenadání křídly, vznesl se a opsal nad střechami obsáhlý kruh, aby se pak zase jakoby mimochodem vrátil k ostatním. Bylo jasné, že i Daliborovy myšlenky se tady odpoutávají, opisují v povětří parádní kresbu, vracejí se s nově nabytou čerstvostí. Jestli může být myšlenka letícím ptákem, může být letící pták myšlenkou. Ti holubi tam dennodenně pracují na tom, aby Daliborovy myšlenky nadále kroužily nad střechami.

Dalibor Chatrný: Vidět svět jinak

místo: Dům U Kamenného zvonu

pořadatel: Galerie hlavního města Prahy

kurátor: Jiří Machalický

termín: 30. 1.–26. 4. 2015

www.ghmp.cz

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.