co jsem dělal 17. listopadu

Friday, 16. October 2009

Časopis Sanquist se mě zeptal, jestli nemám k převratu v roce 1989 nějakou vzpomínku na 3880 znaků. V září toho roku jsem odejel do Holandska na festival nezávislých aktivistů Against Current, kam s náma poprvé za hranice vyjela taky skupinka za Jazzovou sekci a pár dalších úleťáků a pravděpodobně též nějaký ideový dozor. Miloš Vojtěchovský zařídil pro naši skupinu E koncert v Melkwegu, nejlepším klubu v Amsterdamu, a udělal mi pěknou výstavu. Pobyt jsem si tam nakonec prodloužil víc než o měsíc. Přijel jsem v polovičce listopadu, akorát když jsem měl jet kamarádovi na svatbu, což už popisuje můj text pro Sanquist:

Uprostřed listopadu jsem jel kamarádovi na svatbu. Veselka se odehrávala kdesi na horské chajdě. Příbuzní nevěsty si umlousanou bandu umělců prohlíželi s neproniknutelným výrazem, který nevěstil nic dobrého. Někteří ze strýčků měli vzadu na vlasech takovou vodorovnou vlnku, kterou jsem okamžitě vyhodnotil jako zářez od brigadýrky. Ještě více obav ve mně však budili ti, jejichž účes příznačný zářez nevykazoval – u nich jsem usoudil, že pracují v civilu.

Ženich, který byl svazák a snad i stranický funkcionář – avšak my jsme ho přesto měli rádi pro jeho horoucí srdce a malířské nadání – během večera naši temnou předtuchu potvrdil. Prozradil nám, že teď s touhle rodinou konečně v městské organizaci prosadí všechny ty dobré věci, které mu doposud soudruzi nechtěli dovolit. Byl páteční večer 17. listopadu 1989…

Se strýčky nás za celou noc nesblížily ani bohatýrské dávky alkoholu a dalšího dne jsem s kocovinou nastoupil do ucouraného brněnského rychlíku. Doma jsem zjistil, že se v Praze něco děje. To mě probralo, doma jsem se ani neohřál a v neděli večer jsem už byl na Andělu a navštívil souseda Boďu Horáka.

Boďa pravil, že s režimem je konec a že bude kapitalizmus. Namítal jsem, že komunizmus nikdy neskončí, že Rusové nás přece nikdy nevydají. On si ale byl jistý, tak jsem ho v tom nechal.

Hned v pondělí ráno jsem do Mánesa donesl dva transparenty. Napadla mě trefná hesla, jejichž znění pro jejich trapnost prozradím až na smrtelné posteli. Ale teta Božka mi pak večer říkala, že je mezi jinými vyjmenovávali na Svobodné Evropě.

V průvodu vládla směs euforie a úzkosti. Nebylo jisté, jestli tenhle tábor lidu nedopadne ještě hůř než v pátek na Národní. Ťapkali jsme směrem na Václavák, sbíralo se množství lidí. Stál jsem na Můstku v klaustrofobické tlačenici a jen periferně jsem sledoval, co se děje na balkóně. Moje hlavní starost byla, aby dav nikoho nezašlapal nebo nenamáčkl na zábradlí.

Ten dav byl ale pozoruhodný a pro mě vlastně znamenal to nejzvláštnější a nejnadějnější na celé věci. Prokazoval zvláštní inteligenci a vnímavost, a to jak v pohotových, většinou zázračně jednotných odpovědích, tak kdykoli, kdy se mělo třeba udělat místo pro sanitku. Choval se jako normální osoba, navíc pozitivně naladěná, občas i se smyslem pro humor!

Od těch chvil na Václaváku si následujících sedm dní pamatuju jakoby v jedné kouli, z níž se noří jen pár jasných momentů. Bylo to dáno tím, že jsem se vzápětí připletl do Špálovy galerie, kde vznikalo jedno z center distribuce informací. Tam jsme pak s několika dalšími až do neděle skoro nespali a na běžícím páse jsme sdělovali zprávy zástupům informačně podvyživených spoluobčanů, přebírali hromady tiskovin a distribuovali je dál těm, kteří je odjížděli šířit na venkov. Byli jsme jak v transu, cítili jsme velikost doby a byli připravení na cokoliv.

V úterý a ve středu jsme se někteří ještě na chvilku utrhli, abychom šli na Václavák – snad v obavě, že tam bude málo lidí. Atmosféra se však rychle proměňovala. S tím, jak hrozba převálcování celého hnutí slábla, se demonstrace stávaly středoproudovější, v něčem primitivnější a pro mě i trochu méně sympatické. Kupodivu jsem za celou dobu vůbec nezažil pověstné cinkání klíči, které se stalo pro ta masová shromáždění synonymem. Nevím, vysvětluju si to tím, že klíči se začalo zvonit až v těch dalších dnech.

Do Špálovky nám pak přišel jeden večer poděkovat Václav Havel s celou suitou, bylo dokonce přímo v den jeho zvolení prezidentem. Měl na sobě i ty pověstné kalhoty, už ale v normální výšce. Udělal jsem si dvě fotky, jinak jsem se při této události držel vzadu, vědom toho, že jsem byl jen obyčejný – a tenkrát naprosto nemožný a nepraktický – pěšák. Navíc jsem už měl za sebou selhání vlastní občanské statečnosti: když jsem se po celé věčnosti vrátil do rodné vesnice a v tašce si táhl všechny ty naše důležité osvětové tiskoviny, abych je rozdal sousedům, uvědomil jsem si, že to nezvládnu. V Praze se revoluce dělá daleko líp.

původní komentáře: 

1 dobrý! martin vlček WWW 09.11.2009, 18:15:53

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.