cesta a cíl

Tuesday, 7. July 2009

Čest!

Zdar!

Kam jdeš Cecile?

Ale nevím, Česťo. Za nosem.

Co to? Jsi hledač nesmrtelného noos? To tě chválím! Je skvělé, když se pokoušíš v životě nalézt smysl a cíl! Přeji ti mnoho úspěchů!

Co tě nemá! Jsem na cestě, a smysl nacházím v každém kroku, průběžně. Cíl je sucharský, odsvobozuje. Nejsem strup, abych všechno podřídil nějakému zabetonovanému cíli, o kterém ani nemůžu vědět, jestli je ten pravý.

Jaký strup? Cíl přece motivuje k velikým dílům a nadlidským činům. Nebuď malodušný. Bez cíle nemáš důvod započít velké dílo, kterým titánsky překonáš svou danost.

Třeba i přes mrtvoly? Kolik příkoří bylo způsobeno ve jménu velkých ideálů! Utrpení ubohých otroků má získat smysl postavením neživé pyramidy? Zkus tedy sám být takovým otrokem!

Rád se obětuji! Vždyť právě a jedině tím dáváme svému životu smysl. Ale připouštím, že nastaly omyly, jenže ty právě byly dány tím, že pravý cíl se ztratil ze zřetele.

Aha. Já raději nacházím smysl v procesu: jdu po cestě a hle, tohle dává smysl, a teď zas tohle. Měl by ses uvolnit. Buď svůj! Není cíle, je jenom cesta.

Ach ta taoistická klišé: mluvit o cestě a moudře u toho kývat hlavou. Ve skutečnosti jen ubohé provizorium bez perspektivy! Bez úběžníku nevíš ani, kde se nacházíš.

Já jsem vždycky tady, u sebe. Nesu si vše s sebou. A díky tomu zažívám proměny, má to děj, zkrátka skutečně žiju. Provizorní by bylo odkládat život až na někdy, až dorazíš k bůhvíjakému cíli – to po mně nechtěj!

Bezcílně bloudíš! Jak rozlišíš zdar a zmar? Právě v cíli shledáme pravý život, neměnný, věčný, absolutní. Ta vyhlídka svítí nad člověkem jako jasná hvězda.

A čeho dosáhneš, když dosáhneš cíle? Ztratíš tím hlavní věc, k níž jsi směřoval. A když si honem vymyslíš další cíl, tak už jsi prakticky na cestě.

Řeknu ti jedno: ta tvá cesta je leda pro chudáky, kteří ještě nedošli k tomu, že vůbec je nějaký cíl.

Máme nějakou možnost smířit ty dva pohledy? Ani moc ne, nemůžeme přece hledět do dáli a zároveň si hledět toho všeho tady. Přitom každá z těch perspektiv (tedy spíš perspektiva a absence perspektivy) má bezpochyby svoje silné stránky, které jsou schopny učinit život živějším.

Můžeme zkusit kompromis, ovšem ten bude slabý, sílu každé z krajností pouze zprůměruje. My přece chceme maximální intenzitu toho i toho.

Tak to střídat! To by pak existovala chvíle cesty, kdy bychom naplno žili tím (a z toho), co je, a chvíle cíle, kdy bychom čerpali nadlidskou sílu z ideálu. A k tomu chvíle rozpoznání, kdy nastala která chvíle.

původní komentáře: 

1 spoon WWW 07.07.2009, 14:15:00

vyborna uvaha. Ja jdu dal za nosem :)Cile muzou byt \'temporary\' – promenne, nahodne, kratkodobe, nevylucuje to dosazeni balance a vyrovnanosti a naplneni v konecnem dusledku, myslim.

2 dvě části celku? Amanita 13.07.2009, 11:16:52

cíl na pozadí(vědomí cíle a opakovaná koncentrace, snad v denním rituálu, pro opakované zapojování synapsí pro další podvědomé fungování) a určitá ostražitost typu rozostřené pozornosti(tykadla v pohotovosti) – jako cesta. Nejhorší je stres z přetížení povinnostmi, roztěkanost etc. (to se pak cíl na pozadí jaksi zakrývá a mlha v hlavě (nebo kde) zahalí ostražitost, tykadla nefungují (a nepřijímají signály). Chvíle rozpoznání – to je krása když systém pracuje – trochu připomíná Pratchetovo – \"čarodějnice pozná, kdy má pohnout pákou, aby se chod věcí usměrnil k cíli\“ citace jistě není přesná, v literatuře typu fantasy je více krásných příkladů. Je-li člověk v harmonii a u vědomí cíle, či snad na \"vlně\“, pak přicházejí i okamžiky s rozpoznáním správných info a s pákou. Uvědomila jsem si po různém pátrání, že to jsou prapůvodní šamanské (a kulturně následující) postupy, určitou verzi mě učili i v základech podnikání, s údivem jsem rozlišila právě šamanské postupy (lektorka mi to potvrdila a vyzvala mne, abych to neříkala, takže to je tu). Není v tom vpodstatě žádná mystika, souvisí s fungováním našeho mozku a stačí dobrý trénink, spojený s něčím, čemu se asi nejastěji říká meditace. V obecné mluvě jsem zaznamenala termíny \"tah na bránu\“, soustředění na cíl. Takže oba vyhraněné pojmy vidím jako součást celku, pokud není jednoho, není druhého a opačně. Jediné, co jsem zatím nezaznamenala v modernějších technikách, je přijetí následků, které zákonitě nastanou při dosažení cíle. U šamanů se pracuje se symbolem smrti, takže v meditaci, která pracuje s vizí cíle, s jeho postupem uskutečňování a nabýváním síly k uskutečnění, se na závěr pracuje se smrtí, jako symbolem změny, kdy dosavadní přestane fungovat a nastane nové. Je to upozornění, že cesta k cíli vede současných jistot do budoucích nejistot. Se situací uskutečnění cíle, zejména neobvyklého, nemáme osobní zkušenost. Obvyklé cíle jsou samozřejmě bezpečnější
Ještě je otázka stanovení cíle, pokud je cílem cesta, pak je snad dobré držet se nějakých principů, které člověk postupně odhaluje v kontaktu se světem a učí se je. Někdo hledá mravní zákon v sobě, jiný nad sebou, někdo se drží desatera. Něco je náročnější a s vyšším rizikem.
Děkuji za podnět. Též mi připoměl, že se dost rozptyluji, možná je to součástí vyššího záměru (omluva se vždy najde). Zdravím, Ama

3 dvě části celku? ne! koko. WWW 14.07.2009, 10:00:12

\"It is self-evident that there is no comparative relation of the infinite to the finite.\“ To zmiňuje Mikuláš Kusánský jako samozřejmost v Docta ignoratia.

Kupodivu nám to asi běžně nedochází, snad že jsme uhranutí frází, že \"všechno je relativní\“.

Jenže nejen, že všechno není relativní, a nejen, že jsou i věci absolutní, ale relativní není ani vztah věci relativní k věci absolutní.

Stejně jako u věčnosti a času se nedá věčnost časem poměřovat, tak i tahle dualita cesty a cíle nesestává ze dvou rovnocenných pólů, které dohromady složí celek. To by bylo banální a neodvážil bych se s tím obtěžovat na blogu.

Klíčové je právě to, že jsou různé, mají drsně rozdílnou přirozenost. Jedno je aktuální a druhé za horizontem. Prakticky se vylučují. Což pro nás znamená rozhodnutí. Nedá se po nich prostě jen tak new-ageovsky surfovat.

Já vím, že na cestě si člověk taky může stanovit cíle – ale jsou to cíle na cestě. A samozřejmě, že když naopak má před očima primárně cíl, tak že k němu ťapká po nějaké cestě – ale ta cesta je vedle vysokého cíle tak šejdrem, že se ani nepočítá.

A ještě jedna poznámka – asi to z textu moc není vidět, ale chtěl jsem upozornit na vzácnost ideálu. My už jsme všichni takoví guruové, že víme, že je jen cesta, přítomnost, neideologičnost, a ve své všeobjímavosti zapomínáme, že jsou věci, na které naše objetí z principu nemá rozsah. Ty věci nejsou v módě, protože přetrvává kocovina z toho, že kdysi bývaly, avšak způsobily velké utrpení. Islámský svět ovšem ideál má, a o to je silnější, než relativistický Západ.

4 stojím si za svým Amanita 17.07.2009, 10:50:48

a zatěžuji blog nejspíš obecně známým.
Ano, v rozvíjení představy jsem snad odbočila. Hledala jsem vymezení pro cíl a naznala, že lidský cíl na tomto světě je součást cesty a že je velmi relativní, právě vzhledem ke svému absolutnímu významu, snad v tom obrazu, že všechny cesty směřují do Říma.. Nicméně cíl (až ideál), pokud je relativizován tímto pohledem ztrácí na svém absolutním významu a tím i na nebezpečném fundamentalismu. Takže relativizaci cíle (včetně ideálu) vnímám jako ochranu před utrpením z něho pocházejícím, ať v rozměru jedince či společnosti. Polární vidění mi nejde nastavit, vidím cíl a cestu jako celek. Žiji v lidském měřítku, absolutno se mi snad zjevilo, jeví či zjeví. Relativizuji proto, abych nepropadla absolutizaci ideje, abych nepodlehla vizionářství a podobným nesmyslům. Ideál zahrnuji mezi jevy relativizovatelné, právě proto, abych oslabila jejich absolutizaci. Nejsem povolána k tomu, abych absolutizovala. Nedomnívám se, že je člověk na této Zemi, který si to může dovolit. Může se pokusit, naznačit. Každý ideál je nutně zkreslen, protože je vysloven jedincem a hlásán v interpretacích a proto, že se vymyká z celku. Je to individualizace a zjednodušení reality, která následně může opravňovat zvěrstva, pokud se jí podaří strhnout dav (bez vlastního ideálu).
Domnívám se, že Vámi vnímaná vzácnost ideálu může být i dobrým znamením v „duchovním růstu lidstva“. Jistě to zní jako New Age, ten zahrnuje mnoho různých aspektů a možná stírá tajemné roušky z údajně nepoznatelného. Masivnost a diversita jevu jej zbavuje výjimečnosti a snad nedovoluje vznik fundamentální myšlenky. Je otázkou času, k čemu se lidé, jako jednotlivci přimknou, jak budou vnímat svůj individuální podíl na fungování lidstva a světa. Právě v individuálním přístupu vidím východisko, silné (a navazující ideologie) totiž zatím vedly do pekel.
Zdravím pěkně, Ama

5 koko. WWW 19.07.2009, 08:53:10

Chtít jen takovej svůj malej soukromej relativní ideál jistě lze. Já taky pěstuju takové duchovní chalupářství. Ale nevím, proč vzdávat předem absolutní ideál, tj cosi na Západě prakticky zapomenutého. Na absolutní ideál jsme moc chytří, rafinovaní nebo co, úplně vyšel z módy. Dokonce taková dušička jako vy ho při své otevřenosti bohatosti světa ostentativně nepřijímá. Přitom je v něm nadlidská síla a potenciál smyslu.

Nenahradí ho ani fanatizmus fotbalových fanoušků nebo voličů. Věřící v něm jsou, i když zdaleka ne všichni.

Mě zneklidňuje, že absolutní ideál mají dneska jedině idioti, kteří prošli školením, jak se odpálit a zmrzačit a zabít kolem sebe nějaké kolemjdoucí. Přál bych si, aby si i Západ vzpomněl na svou tradici, v níž humanizmus ještě stál za oběť. Nemusí to přitom být hned Palach. Silná víra v lidské hodnoty (a ani nadlidské hodnoty nemusí být hned fašounské) se nemusí nutně hned demonstrovat nějakým krajním skutkem. A když začne být organizovaně masová, tak se z taky taky budu ošívat. Ale ať vůbec je!
Zároveň se obávám, že humanizmus nám začne stát za oběť teprve v momentu, kdy zvítězí anti-humanizmus – v tomhle smyslu si to nepřeju.

Fundamentalizmus sám o sobě taky není automaticky vadnej. http://www.kokolia.eu…59_item.php

6 to Koko 5 existuje absolutní ideál? Amanita 19.07.2009, 16:06:05

Absolutní ideál, co to je tedy? Jaký je můj ideál, tedy (snad absolutní) smysl toho, k čemu se snažím směřovat? Čili, kam jdu? Spíš, jak jdu? Snažím se žít tak, abych žila na vlastní triko, nikoho nešidila a nikomu neubližovala. Shledávám, že moje pravidla jsou trochu podobná desateru. Jsou to nějaké snad vrozené či naučené normy uvnitř, jakmile je překročím, tak cítím neklid. Někdy mi taky jejich dodržování dá dost zabrat. Popsaný způsob cesty v (nebo k) \"ideálu\“ asi nebude mít statut ideálu absolutního, jak jej vnímáte Vy. Popisuji vlastně jen cestu. Docela by mne zajímalo, co byste považoval za absolutní ideál. Tedy za absolutní cíl? Podle mých dosavadních vývodů mi vychází, že (mým absolutním) ideálem, čili cílem popsané cesty je zachování čistého svědomí (nepokradeš, nezabiješ, atd…, trochu mi to připomíná neustále čištěné zrcadlo, nastavené světu…) pro rozhodné okamžiky smrti bez lítosti a studu, pokud to může člověk stíhat. Získávám pocit, že absolutní ideál snad potřebuje člověk nakonec proto, aby si omluvil případné prohřešky proti zmíněným normám (u nás např. desatera).
Nedávno jsem sledovala rozhlasovou hru z doby po Bílé hoře. Jeden maník se až divil, jak se snadno stal vůdcem boje za ideál: když kněz skončil kázání, byl bezradný, měl potřebu něco udělat. Vsedl tedy na kůň a zvolal: \"Do boje!\“ A ten dav kolem, jak byl zmaten plamennou řečí kněze, taky zvolal: \"Do boje\“. Pak už jen stačilo ukázat na nepřítele (ať jim byl nebo nebyl) a už se bojovalo. Jistě, byla to moderní interpretace, která opět cosi zpochybňovala.
Obávám se však, že takto je to s bojem za absolutní ideály obvyklé. Čím více nespokojených a bezradných lidí, kteří neumějí najít své vlastní řešení, nabitých touhou po \"změně k lepšímu\“, se dá velmi snadno strhnout a jdou bojovat (posléze loupit). To je přeci to nejjednodušší. Je to vlastně takové vybití emocí. Zejména myslící člověk, který by se dostal do vleku takového boje za ideál, musí dříve či později vystřízlivět s velkou kocovinou, domnívám se. Pokud ovšem nebyl \"chytrý\“ a nevyužil situace ke svému prospěchu (získání bohatství). Nejspíš to vidím dost jednoduše. Zejména jsem ostražitá, když slyším, jak Husiti zničili kláštery (např. Zlatá Koruna), jak si čeští vlastenci vyřizovali po válce účty s německými obyvateli, moji rodiče budovali nadšeně socialisus, dokud jim nedošlo, že v Jáchymově jsou političtí vězni, tedy pod rouškou ideálu se likvidovali nepohodlní lidé, obvykle Ti, kteří \"nečůrali\“ s davem, atd. Bylo by takových případů hodně a vždy za nimi byly ideály. A určitě je ti lidé považovali v té době za absolutní, nezpochybnitelné, dokud náhodou neprohlédli.
Obávám se, že v relativním světě nejsou absolutní ideály a ani nemohou být. Tak jako není absolutní pravdy.
Budu ráda, když mne přesvědčíte, že je to jinak. Osobní \"absolutní cíl\“ nebývá příliš účinný v době slabosti. Snad jen vědomí, že nepatřím jen sobě, že nepatřím jen lidem tady, že patřím i věčnosti, onomu absolutnu a že mám za sebe sama tady na zemi zodpovědnost.
Zdravím, Ama.

7 Poslední vstup, slibuji Amanita 19.07.2009, 18:10:03

Asi mi to nedá, pokusím se popsat jeden, snad dokumentární film, který jsem viděla před pár lety. Bylo to o Indiánech v Kolumbii (tedy „indigenous people“). Šlo o izolovaný kmen vysoko v horách, kam tehdy turista nesměl, pak tam pustili skupinu dokumentaristů, jaksi na výjimku, aby podali svědectví.
O obživu a výchovu dětí se staraly ženy. Muži na prahu dospělosti dostali prázdnou tykev s malým otvorem a v ní střepy z mořských mušlí. K tomu hůlku, kterou jemně tloukli do těch střepů. Vzniklým bílým práškem se pomazali k pravidelné slavnosti, sekání s moudrými muži, kteří dbali o dodržování tradičních postupů a předávali jim moudro. Takto drtili mušle po celý dospělý život. Pak, až byly opravdu srovnaní, odcházeli do hor, aby se modlili za dobro a zdraví světa. Ze stavu přírody na vrcholcích hor poznali, že svět (přírodní a tím i lidský) je nemocný. Od těch moudrých na horách také přišel pokyn, aby byli vpuštěni dokumentaristé, kteří měli za úkol poslat mezi nás jejich zprávu o poškozování světa.

V tomto světle mám ještě silnější pocit nebezpečí z velkých absolutních ideálů.
Stále se pohybujeme kolem podobného tématu. Zoufalství syna (já se ptám, kterého? Toho, který zůstal doma nebo naopak toho, který se vrátil?) adt. V uvědomělé malosti je větší síla než v dosahování a posléze pocitu velikosti, domnívám se. Malé může být dokonalé (ke svému poslání), dokonalost květu, včelí plástve, rýžových políček. Velké naopak může (ve dobře míněném účelu) docela natropit velkou škodu, protože neprověřeno, nicméně jako velký cíl uskutečněno.
To ďáblovo prokletí ze „ze stromu poznání“ je, domnívám se, nepokojná a zvědavá mysl, která, pokud není kontrolována realitou, zkušeností, citem a rozumem, může způsobit jednotlivci i celku velkou škodu. Jistě se celé problematiky jen lehce dotýkám, jistě najdete příklady i logická slova proti. Budou se však prát s Vaší intuicí a emocionální inteligencí. Opravdu je třeba být ve střehu. Znám tu pranici. Ama

8 koko. WWW 19.07.2009, 19:21:08

Hájím \"blbce\“.

Člověk musí být jistým způsobem blbej, aby dostal do hlavy absolutní ideál. Nebo aspoň nezralej, proto všechny zrůdné režimy se snaží vybudit ideál u děcek mezi patnácti a dvaceti.
U někoho nicméně ideál přetrvá, snese i pochybnosti, které vnáší vzdělání a zkušenost. Ale i tak ten člověk zůstává tak trochu vadnej.

Má totiž motor, a ten ho přiměje postavit velkou stavbu, kterou si žádnej střízlivě uvažující člověk nelajzne.

Nebo motoru dá vytrvalostní chod, a dopadne jako páter Lizna (asi jsem si tohoto svatého a realistického muže vybavil zrovna teď kvůli slovu nelajzne..).

Ten motor mu dává sílu větší než běžnou lidskou. Dotyčný tím i trpí, často je též nadlidsky náročný k okolí i sám k sobě.

Když budeme všichni nenároční, tak toho možná méně pokazíme.

Tihle blbci více riskují, mohou způsobovat nevoli nebo nelad, stejně jako zapalovat srdce a generovat si stoupence, v každém případě, ať chceme nebo nechceme, mají právo na existenci. Většina velkých věcí lidstva vytvořili nebo aspoň vymysleli oni.

Nemusíme se tady tak trápit – já tím, že je připomínám a tak trochu ty blbce obhajuju, vůbec nemyslím, že máte zrovna vy zavrhnout svůj způsob a začít hledat nějaký nadlidský ideál.

Ale zajímáte se přece o vymírající druhy: tady máte jeden.

I když se obávám, že při obecném ohrožení dojde k takovému zjednodušení scény, že se nějaký svůdný vlastenecký obětovací ideál objeví – to možná budu s váma říkat bohužel.

Ještě poznámka k tomu, že \"v relativním světě nejsou absolutní ideály a ani nemohou být. Tak jako není absolutní pravdy.\“
Proč by nemohly být? A jestli pravda, tak jedině absolutní. :o)

9 Vymírající ideál anebo blbec? Amanita 19.07.2009, 21:36:00

Vlastně by to byl dobrý způsob, jak vyhladit blbce. Vštěpovat jim smrtonosné ideály. Jenže by to chtělo je pak důmyslně lokalizovat, aby neškodili okolí. :o)
Jistěže, moje pravdy jsou vždycky absolutní. :o), snad jsem ten Váš znak zvládla.

10 Smysl života Marpefi WWW 23.07.2009, 20:25:55

nevím co zde dodat…existuje snad tolik názorů, kolik nás je…v obecném smyslu se mnoho názorů shoduje, ale každý přemýšlí trochu po svém…

Otázkou smyslu života se snažím zabývat na svém blogu trochu komplexněji, včetně průzkumů..proto Vás na něj zvu:

http://zivot-nazory.blog.cz/

11 Skvělé zamyšlení Kojot WWW 29.07.2009, 19:33:22

Zaujalo mě, že vztah relativního k absolutnímu nemůže být relativní, takto řečeno to působí samozřejmě, ale komu to dojde?

Jinak k tématu článku: Lze na to nahlédnout dvěma způsoby. První z nich vychází z myšlenky, že obě cesty jsou protikladné. Pak je nutné konstatovat, že člověk prostě nikdy nemůže mít všechno a na dvou židlích si posedí jen když židle stojí vedle sebe a dotyčný má velký zadek. Je třeba si vybrat. Nelze říci, která cesta je lepší, Castaneda by řekl, že je důležité, aby to byla cesta srdce. Vzhledem k tomu, že nevěřím v posmrtný život jakéhokoli druhu, pokládám za důležité, aby to byla cesta co nejvíce uspokojující a naplňující. K tomu, co dál po dosažení cíle? Pochopitelně následuje další volba: Buď najít nový cíl, nebo setrvat v přítomnosti, v tom nevidím problém.

Pak mě napadá ještě druhý pohled: Co když ono \"Cesta je cíl\“ je prostě další z možných cílů k nimž lze směřovat? Zní to absurdně, ale ve skutečnosti je cílem takové cesty Věčnost skrytá v okamžiku. Nebo ne? V každém případě přístup \"Cesta je cíl.\“ nelze směšovat s bezcílností. Bezcílnost si není sama sebe vědoma.

Další možnost syntézy obou přístupů: Vytyčíme si cíl, směřujeme k němu, dosáhneme jej, vytyčíme si další cíl… atd. Dráha vypadá nějak takto: S______________C_S_____________C_S_____________C_S___
Atd.
U přístupu \"cesta je cíl\“ můžeme vidět podobné schéma, jenže vypadá takto:
SCSCSCSCSCSCSCSCSCSCSCSCSCSCSCSC…
Nejsou tam žádné prodlevy mezi startem a cílem, vše je naplňováno tady a teď. Pokud je však rozdíl dán pouze délkou rozestupu mezi startem a cílem, jde o natolik odlišné věci?

Toto všechno jsou věci, které mne průběžně napadaly a nehlásám je zde jako nějaké Pravdy. Budu o tom dál přemýšlet, takže díky za článek!

12 ka 07.04.2010, 22:04:56

Nejlepší je mít více cílů a pak se z toho zbláznit.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.