cena za vyvinutou modelaci

Friday, 16. March 2007

Díval jsem se jeden večer na dokument o Pavlu Brázdovi, hlavně na jeho tvář a hlavu, která má kompaktní tvar pokrytý síťovinou vrásek – v podstatě totéž, co vidíme na jeho obrazech. Tahle symbióza velkého celistvého tvaru a povrchového rýhování (zbrázdění…) není podle mě jen tak.

Zkusím popsat vztah, který bych nazval plastická konstanta, kdyby to neznělo kvázivědecky. Týká se celkového tvaru a modelace na něm. Představme si kouli – ta je plně plastická, ale zároveň je hladká. Pokud na ní uděláme muldu, vypuklý tvar, zbývající část koule se stane druhou muldou. Budeme-li přidávat další muldy a hlavně, začneme-li jim přidávat na plastičnosti, prohlubovat je a vypínat, bude na plastičnosti (měl bych snad raději říkat na vypjatosti objemu) ubývat tomu celkovému tvaru. To má význam pro sochaře: lokálním zdůrazňováním plastičnosti mohou oslabovat celek. Doufají, že vytvářejí dramatický, temperamentní výraz, což se místně třeba i daří, ale za cenu ztráty té výrazové síly, kterou má plný celistvý tvar.

Tvar může být rozeklaný stále více, až dospěje k vlastní kostře, což má ovšem taky svou sílu, jako u Giacommettiho nebo Chadwicka, ale je to něco za něco. Kdo si kdy všiml síly čistého plného tvaru (což není zcela triviální výkon), jako u Brancussiho, bude ji pak hledat všude.

Přirozeně, že u rozeklané sochy může nakonec získat sílu čistého tvaru negativní tvar.

Nemůžu se zde v pár větách dostat k jádru sochařství, ani nehodnotím, jestli je lepší tvar celistvý nebo členěný. Jenom se snažím ukázat, že vyvinutí modelace má danou kapacitu, něco na způsob Hausdorffovy dimenze. Že se do místa v našem světě vleze jen daná míra plastičnosti, kterou můžeme buď vyplácat v jednotlivých praskolcích nebo si ji našetřit do čistého tvaru. Celkový čistý tvar na sobě snese málem jen grafické rýhování, a naopak každé plastické zdůraznění ohrožuje integritu celkového tvaru.

Ještě se k tomu třeba časem tady vrátím, protože nejsem spokojený s tím, jak to popisuju. Nedaří se mi vystihnout, že nejde o vztah mezi dvěma póly, nýbrž nejméně čtyřmi. Asi by se o tom líp mluvilo v termínech pozitivního a negativního (vypuklého a dutého) tvaru.

Popisovaný princip je ostatně totéž, jako když v taiji říkáme, že Malý styl není malý a Velký styl není velký… Tím toho asi moc nevysvětlím :o).

Ale zkusím to: když děláte paží kruh, tak vám paže rotuje po své ose. Malý styl je charakteristický (navenek) malými proměnami pronace, ale snadno uniká pozornosti, že díky tomu je celkový kruh čistý čili velký. U Velkého stylu se ten velký kruh naopak snáze spotřebuje na viditelnější rotaci paže.

Na nic jiného tam prostě není místo. Snaživci se nicméně snaží dělat všechno velké.

původní komentáře: 

1 kdyz rikas velke prazska katka 19.03.2007, 14:25:42

vybavil se mi Henri Moore,vzdy jsem mela pocit,u jeho soch,ze musel stat vevnitr a vytlacovat ty tvary zvnitrku kamene ven.Ale to sem asi nepatri.Preji hezky den.Jdu tocit rukou :)
Katka

2 kokolia WWW 19.03.2007, 20:01:08

to je pěkný
- ale co to bylo, co mu kladlo odpor?

3 prazska katka 20.03.2007, 15:24:46

jeho vlastné představy, řekla bych.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.