brněnská osmdesátá forever

Thursday, 14. October 2010

Katalog Brněnská osmdesátá, který vzniká dodatečně ke stejnojmenné výstavě Marcely Macharáčkové v Muzeu města Brna, mě donutil ke vzpomínání. Při té příležitosti jsem například dohledal, že E, ta moje kapela, nevznikla po 1987, jak všudemožně uvádíme, ale v 1985 nebo možná ještě dřív. Když nevím ani tak základní data, neměl bych být ke vzpomínání vůbec připouštěnej…

Na začátku osmdesátých let jsem měl trvalé bydliště v Praze, a do Brna se mi nijak nechtělo vracet. Hlavní město ve mně vzbuzovalo zdravý pud sebezáchovy, zato brněnské prostředí, kde se každý znal a víceméně přátelil s každým, hrozilo všeobecnou pohodou, v níž se posléze obrousí hrany, vyčichne původní vzdor. Obával jsem se, že se „obrním“.
Byl jsem tehdy posedlý představou „vrcholového střediska umění“. Uvědomoval jsem si, že jako jedinec budu v nejlepším případě za podivína. Teprve ve skupině může vzniknout duch, který je schopný vytvořit kontext, v němž věci zpětně obdrží společný smysl. Dokázal jsem o této představě donekonečna mluvit v hospodské vřavě a všem okolo vyčítat zradu na ideálu, přičemž sám jsem byl beznadějně nepraktický a neschopný cokoli organizovat.

Automaticky jsem si tehdy představoval, že místem, kde dojde k překročení kritického množství idejí a spuštění žádoucí řetězové reakce, prostě kde se objeví „duch sám“, musí být jedině Praha. Že se jím pro nás v osmdesátých letech stalo obávané Brno, na tom mají věčnou zásluhu čtyři neuvěřitelné „baby“ neboli „čúzy“, které se zde kosmickou souhrou okolností vyskytly. Ajka Gálová, dvě Jitky: Kučerová a Vitásková, k tomu Lenka Zogatová. První tři činím zodpovědnými za segment výtvarného umění, Lenku za brněnskou alternativní rockovou scénu. Všechny dohromady za osmdesátá léta v Brně. Alespoň z mého pohledu, jak jinak.

Začátek dekády v moravské metropoli byl ve znamení ještě jedné souhry okolností. Prakticky naráz a zničehonic se zde ocitlo dvacet čerstvých absolventů AVU a VŠUP. Oficiální orgány mohly ten fakt ignorovat, vždyť v tváření se, že něco neexistuje, spočívala hlavní náplň jejich práce. Tentokrát se pokusily zachovat předvídavě. Tak se mohlo stát, že Jitky na nich vyvzdorovaly dvakrát po sobě velkou výstavu v křížové chodbě Nové radnice i dřevosochařský plenér na Brněnské přehradě. A Ajka zase svoje výstavy v Galerii mladých, které ovšem zahrnovaly daleko širší okruh autorů. Když k tomu přičteme podstatně oficiálnější, přesto ne úplně kompromitující Bienále tvorby mladých výtvarníků jihomoravského kraje, dostaneme výstavní aktivitu začínajících umělců v té době jinde naprosto nemyslitelnou.

Pro mě to byl začátek vývoje, který jsem rozhodně nepředpokládal. Byl jsem z akademie nastavený na to, že se o moje věci už nikdo nikdy nebude zajímat. Že si zbytek života budu malovat jako ztracenec jen pro sebe. Výtvarné umění se však překvapivě stalo jedním ze zásadních způsobů, jak se vymezit vůči poměrům. Obrazy se v té době četly, jejich jiné čtení bylo zdrojem společného vzrušení diváků i cenzorů. Tento zlatý věk recepce umění se doufám už nikdy nevrátí. Postupně během dekády jsme nesčetnými akcemi ve všech možných chodbách, předsálích, půdách, sklepech, stodolách, kinech a bidýlkách daleko přečíslili oficiální scénu a získali věhlas i kredit, o jakém si režimní zasloužilci i snaživí svazáci mohli nechat jenom zdát.

Nemíním se ale stylizovat do role protirežimního hrdiny. Naopak, byl jsem i se svými spolužáky faktickým produktem systému, absolvoval tu jedinou správnou prověřenou akademii, díky čemuž jsem měl jako nemnoho dalších i supervzácné privilegium být nezaměstnaný. Stát na nás nezapomínal. V jedné chvíli se dokonce objevila zvěst, že se má podle sovětského vzoru v krajských městech postavit velký dům pro umělce, kde budou všichni společně bydlet a tvořit…

Po naší úplně první brněnské vernisáži se v hospodě ukázal potrhlej týpek, který u každého stolu ztropil scénu a všem nám příšerně vynadal. Byl to Jan Steklík, s nímž mě čekaly další tři roky tvrdého „postgraduálu“. Doháněl jsem učivo, bifloval se legendy o Neprašovi nebo Tomalíkovi a snažil se jakž takž držet krok.

Vlastně si nevzpomínám, že by se s námi kromě Steklíka vůbec kdokoli ze starší generace bavil. Teoretici se nás báli, bezpečnější bylo zabývat se starým uměním. Jen občas nám zkřížili cestu jako přelud. Měl jsem chvilkovou příležitost přít se s Jiřinou Medkovou, když se promítla na Brněnském plenéru. Igor Zhoř jednou nadějně navštívil Knínice, odjel s paklíkem mých zápisků, čímž to vlastně skončilo. Objevil se Pavel Melounek, emigroval však do Austrálie. Kája Chamonikola byla bezva, ale i u ní převažovala specializace na gotiku. S Jiřím Valochem by se určitě mluvit dalo, i když zase asi ne tolik o malbě, která mě hlavně zajímala. V jednu chvíli jsem si dělal naděje, že scénu rozhrábne Petr Nedoma, odešel ale trénovat tenis.

Šel jsem s Evou po Křence a najednou nás stáhl k sobě na privát její spolužák ze šuřky Josef Daněk. V kuchyňce návštěvu posadil na židličky, odešel vedle, chvilku tam lomozil, pak se vrátil s příšernou maskou Ferdy Mravence na hlavě, pronesl děsný projev do trychtýře a další půlhodinu nebo hodinu nás už jenom uzemňoval. Dalo se to srovnat leda s improvizovaným divadlem Lampounů, na které mě a pár dušiček zatáhl po vernisáži do zapomenuté komůrky zlínského (pardon, gottwaldovského) divadla Petr Nikl. O autentičnosti těchto akcí, které se až později vyvinuly do ikonické podoby, nemohly vzniknout nejmenší pochybnosti, odehrály se prostě z přebytku radosti. Nebo naštvanosti, to se nedalo poznat.

Ukázalo se, že i na peďáku existuje živá skupinka, kromě Josefa Daňka taky Blahoslav Rozbořil, Ivo Sedláček a Milan Magni. Iniciační vliv tam na ně zřejmě měla osobnost Jiřího Havlíčka, který pak vydal svůj patafyzicko/skatologický traktát, jenž se pro mě stal jednou z nemnoha brněnských intelektuálních výzev.

Pražáci mě upozornili na Kamennou kolonii, kde se zrovna formovala další umělecká komunita. Laco Garay, Rosťa Čuřík, Vladimír Matoušek a další zde tvořili svá díla a zároveň kutili na svých pitoreskních domečcích. Bylo to velmi romantické, jako kombinace Karlova mostu s newyorskou neoexpresionistickou scénou.

Mezi starší generací umělců jsem spřízněné duše ani moc nehledal. Spíš ale jen z vlastního studu a obav – brněnská stylizace pro mě pořád byla skutečným strašákem. Pokukoval jsem leda po Daliborovi Chatrném, oslovil mě jakousi drobnou tužkovo-propiskovou kresbičkou trychtýřů, kterou jsem letmo zahlédl v Galerii mladých. Jevila se mi jako vzor nepředpojatosti.

Spolužáci z AVU záhy začali stavět ateliéry nebo se pokoušeli uživit a společné vazby zčásti zeslábly. S Petrem Veselým jsme zjistili, že se nám chce čím dál míň malovat, a tak jsme ještě s Petrem Kvíčalou uzavřeli „smlouvu“ o vzájemném domalovávání obrazů. Smlouva – nebo chcete-li skupina – se jmenovala Tovaryšstvo malířské, avšak naše činnost byla minimální, protože hrůza, že nám někdo druhý přijde šahat do obrazu, nás zpravidla donutila dodělat si to sami. V tom smyslu Tovaryšstvo fungovalo bezvadně.

Společné tvoření bylo nicméně ve vzduchu. I já jsem tenkrát kdejakou návštěvu nutil – namísto společenské konverzace – společně namalovat obraz. Obvykle z toho vznikla skrumáž našich zlozvyků.

Nic ovšem nesplňovalo mé nároky na vytvoření toho intenzívního think tanku. Všichni dělali už víceméně vyprofilované věci a nikomu se nechtělo vracet se znovu na začátek. Možná ani mně ne, možná ve skutečnosti jsem právě proto tak obsesívně hledal posilu. Ostatně ji hledám dodneška, ačkoli mám na AVU svoje studenty, se kterými by mi nic nemělo bránit ve vytváření takové myšlenkové líhně.

Jednou na „kubánském večírku“ na Bulharské ulici klečel na podlaze a hrál na harmoniku svoje srdcervoucí písničky jakýsi ztracenec, prý dřív pásl krávy v Jeseníkách. Druhý den jsem ho potkal u Ajky Gálové a vůbec bych ho nepoznal. Byl střízlivý, všechny úkoloval a jmenoval se Václav Koubek. Zanedlouho jsem od něj dostal pozvání do hospodského salonku, kde se měla sejít vznikající „societa“ hudebníků a výtvarných umělců. Z muzikantů jsem znal jen Ivu Bittovou, která bydlela v podnájmu u Tomáše Rullera a ve sklepě zkoušela s prvním Dunajem. Podzemní kapely známé z legendárních Valných hromad, jako Odvážní bobříci, Už jsme doma, Nukleus aj., přinesly na schůzku svoje nahrávky. Tenkrát jsem ale ještě pil, tak mám všechno smíchané v jedné kouli. A ze society nebylo stejně nic.

Zdánlivě nic. Po pár měsících jsem už na Bulharské zkoušel s Vladimírem Václavkem a Josefem Ostřanským a brzy jsme měli mít první koncert v Ostrově nad Ohří. Lenka Zogatová právě tenkrát malinko posunula svůj vkus a místo jazzmanů začala organizovat rockery, což v budoucnosti mělo mít pro brněnskou scénu rozhodující následky.

Tou dobou se vracel – také z vyhnanství v Jeseníkách – Zdeněk Petrželka se svou ženou Regínou. Dodnes se stydím, že jsem při našem prvním setkání, které proběhlo ve dvě ráno v jejich bytě, do svítání na balkóně činžáku vyřvával jak na lesy. Při vší vymaštěnosti mi ovšem bylo jasné, že s Petržkou (J. A. Pitínským) do Brna přibyla posila velkého formátu. Což se zanedlouho ukázalo v Ochotnickém kroužku.

Najednou, zhruba od poloviny 80. let, jsme začínali být jakoby všichni pohromadě, všechno se zázračně propojovalo, nastartoval se synergický efekt. Setkávalo se to křížem krážem, takže třeba filosofové, kteří si rozebírali předsokratiky u Baršů, hráli zároveň v těch androšských kapelách nebo v divadle. Party spolužáků z gymplu, z dětského divadelního kroužku nebo z nějaké hospody různě fúzovaly, přibíraly osamělé vlky, podivíny, vůdce a ztracené duše. Při představení Ameriky měl člověk dojem, že se snad každý v publiku na tom generačním díle (k němuž pochopitelně patřilo i odmítání nálepky generační…) nějakým dílkem podílel. I generace alternativy bezprostředně nás předcházející prokazovala občas nadhled a vstřícnost – třeba provázkovské Scénické čtení nebo Divadlo v pohybu určitě znamenaly vzájemné mísení přístupů, postojů, směřování. Ke konci dekády jsem pocítil ještě vlnu „Husákových dětí“, kteří byli naštvaní ještě trochu jiným způsobem než my, ale stejně se smažili ve stejném kadlubu. Že Brno najednou žije jsme poznávali jen podle toho, že přestával být čas; nejdřív na nekonečné vysedávání po hospodách, pak pomalu na cokoliv. Nám ten všechen kvas byl bezpochyby pořád málo; až teď zpětně to celé vypadá jako jeden intenzívní think tank.

Takové vzpomínání na 80. léta se může jevit jako neškodný retro-kaleidoskop. Ve skutečnosti jde o drsný boj interpretací. Nedá se spoléhat na zachované dokumenty, vždyť se často právě ty hlavní věci nezaznamenávaly, neexistují z nich žádné fotky, videa, a už vůbec ne tištěné materiály. Hlavní hodnotou byla zažívaná přítomnost a dokumentování zavánělo málem zbabělostí.

Každý den při probuzení jsme vnímali, jestli hranice mezi nimi a námi se neposunula, vyvinuli jsme si k tomu speciální smysl, jímž jsme automaticky zaznamenávali i nejjemnější zachvění všepokrývajícího povlaku, jako když o pavučinu zavadí octová muška. Někdo z okolí udělal směrem k nim třeba jen nepatrný vstřícný krůček, a všem to bylo jasné. Neodsuzoval se, jen to prostě všichni věděli a dobře to věděl i on sám. Celá populace disponovala tímhle prapodivným, avšak tehdy životně důležitým know-how, vlastně senzorem morální integrity, dnes naštěstí zbytečným, zcela zapomenutým, a také žádnou dokumentací nedoložitelným.

Brněnská osmdesátá léta pro mě skončila, když jsme za sychravé listopadové noci vyrazili ve třech autech do polské Vratislavi na Festival nezávislé československé kultury. Zkusili jsme to objet přes východní Německo, protože jsme věděli, že hranice do Polska jsou kompletně obšancované. Na Cínovci policajti a celníci při pohledu na máničky a podivné týpky samozřejmě vůbec neváhali a donutili nás to otočit zase zpátky. Ivoš Horák – nebo to byl Pavel Barša? – vytočil dolů okénko a ještě na ně křikl: za týden se to tady otočí a vy se z toho poserete! Seděl jsem jak pěna, říkal jsem si, že to přehnal, nakonec mi i ti policajti připadali relativně slušní. Vůbec mě nenapadlo, že mu to dokonale skoro na den vyjde. Myslel jsem, že ta osmdesátá budou trvat věčně.

původní komentáře: 

1 Dobrý! Pavel Beneš WWW 15.10.2010, 22:32:31

Potěšilo! Brno nebylo tak daleko, jak to na mapě vypadalo… :-)

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.