blbě blbě

Saturday, 16. July 2011

Herec má zahrát roli špatného herce. Bohužel ji zahraje špatně.

Překladatel překládá špatný text, avšak přeloží jej špatně.

Malíř chce namalovat špatný obraz. Ale obraz je špatně špatný.

Za mého mládí se říkalo, že všechno už bylo namalováno. Když tu frázi posléze vypustil i můj profesor Jan Smetana, dovolil jsem si oponovat. Možnosti vypadají vyčerpány, ale ještě jsou tady chyby, nemožnosti, ty mají výrazovou sílu a čekají na namalování. Nemyslím, že jsem na něj s tím udělal dojem. Dodnes si to kompenzuju, například právě teď.

Ve výtvarných kruzích se před (záměrně) banálním dílem občas odehrávají diskuze, jestli ten výtvor náhodou není proti vůli autora skutečně banální, což by se vnímalo jako chyba. Banální banalita versus nebanální banalita – tenhle spor se v éře postmoderního změtení jazyků stal rychle banálním. Tedy banálně banálním.

Anything goes – dokonce pod tímto vrcholně liberálním heslem se vyskytují věci, které opravdu nejdou. Ne, že by byly tak kontroverzní, jsou prostě jen blbé. Blbé až k neviditelnosti, pročež se jim nedostává ani obhajoby. Mentální developeři pozor! Zde jsou poslední volné pozemky v říši umění.

Zdařilou záměrně blbou věc můžeme nazvat dobře blbou. Ale skutečně dobře blbá je jen tehdy, když je skutečně – fakt blbě! – blbá. (Jazyk nás zrazuje: pro věci fakt fakt blbě blbé, tedy nepovedeně blbé, nemáme výstižný termín.) Jen nefalšovanou blbostí si věc udrží napojení na prvotní chaos. Současně je k ní potřeba dodat protiklad, jinak by nevzniklo pnutí, na které divák může brnkat. Jako autoři musíme sokratovsky vědět, že nevíme; samotné nevědění by bylo tou nežádoucí blbostí.

Za nepovedeně blbou bych považoval nejen naivní jednostrannost vzešlou z blbosti, ale také jednostrannost rafinovanou, která vzchází z vědění. Doprovází ji jakoby významné pomrknutí. „Blbci se diví, ale my víme!“ Obvykle ironicky „víme“ hlavně díky tomu, že onu možnost už dřív povolilo současné umění. Naše zásluha pak spočívá v tom, že jsme se o povolení dověděli a akceptovali je.

Blbost bolí – podle toho autor neklamně zjistí, že vstoupil na její svatou, nezbadatelnou půdu. Vyjádřenou blbostí trpí pak i divák, kterému se ale může podstatně ulevit, vycítí-li známky původního utrpení autorova. Může se ovšem taky ošklivě plést. Odpovídá odměna všemu tomu trápení?

Populární to v žádném případě není. Třeba v českém umění máme blbých (rozumíme si: těch dobře – aneb fakt blbě – blbých) věcí ukrutně vzácně. Můžeme se chlubit dostatkem špatně dobrých věcí. Ani provokující specialisti, kteří si dali do erbu překračování hranic, se do říše nepředpojatosti příliš nedostávají, zřejmě proto, že blbost (chaos) hranice z definice nemá. Strategie na ni nestačí, je potřeba odvaha se brutálně znemožnit před celým kolektivem.

původní komentáře: 

1 opět výborný :-)) igor WWW 17.07.2011, 07:51:39

já bych se podto vřele podepsal, jen bych vynechal ten úplně poslední odstavec.
bravo :-))

Comments

Mám tu trochu problém se sémantikou slova "blbost". Pro mě je ta bolestivá, nezáměrná blbost přítomná všude tam, kde je vyjádřený ideál a není ho dosaženo. Chaos naopak podle mě nemá s blbostí nic společného, protože jí, jako vše ostatní, milosrdně utápí ve svém bílém šumu. Blbost totiž není, navzdory obecné představě, absencí rozumu. Je to pouze pojmenování pro stav, kdy je rozum přítomný v relativně malém množství. Proto nejsou jako "blbí" označovaní lidé v kómatu, blázni, nebo stromy či řeky.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.