anketa Radana Wagnera

Thursday, 26. October 2006

Další text patřící do kokopedie; když mi vyjde chvilka, vložím sem ještě další, které jsem k nějaké příležitosti v nedávné době na úkor tohoto bloku sesmolil. Tenhle vyjde v časopise Revue Art, který vydává art.cz

1) Domníváte se, že má Cena Jindřicha Chalupeckého stále ještě svou prestiž a že jsou každým rokem ocenění mladí autoři (do 35 let) skutečně těmi nejzajímavějšími umělci na české výtvarné scéně?

Myslím, že je to čím dál lepší.

Na scéně nikdy není jeden nejzajímavější umělec. Každý je zajímavý něčím jiným. Nejsme ve sportu, nedá se to měřit. Někdo bude nakonec nejzajímavější pro komisi – a dokud se komise skládají z respektovaných osobností, tak je to zcela v pořádku.

2) Jak je podle Vás možné, že snad už jen výtvarné umění nemá svou „dospělou – profesionální“ cenu, když u ostatních oborů j to již několikaletá mediálně sledovaná tradice (Český lev – film, Litera – literatura, Anděl – hudba, Thálie – divadlo atd.)?

Jak to, že nemá: přece existuje ta jakási cena galerie Miro… Předávání jsem jednou s hrůzou sledoval v televizi, nevěřil jsem, co je možné. Když se chce, tak to jde! Jejich mediálním partnerem se dokonce stal pro letošní rok Respekt, to ho lituju.

Tohle právě ukazuje, že takové ceny se může zmocnit kdokoli dostatečně agilní. Způsob volby komise a další procedury by tedy musely být odolné proti možnosti, že si tu cenu přivlastní nějaká partička.

Ale hlavně bych zpochybňoval potřebu takové ceny. Jediným plus je ta zmíněná chvilková medializace výtvarného oboru, jinak udělování cen dospělákům by mělo zákonitě spíš trapné konsekvence. Umělec nad hrobem předstižen zdravým čtyřicátníkem a jiné nespravedlnosti.

3) Co by se dalo (mělo) udělat pro zvýšení kreditu současného výtvarného umění v naší společnosti?

Musí existovat pocit, že o něco jde. Ten můžou do prostředí vnášet pedagogové uměleckých škol, kritici, kurátoři i média. Například za sběratele tak viditelně činí Richard Adam. A hlavně umělcům musí o něco jít, u nich to začíná i končí.

Jenže umělecké „problémy“ jsou dneska zoufale malicherné. A to i v případech – nebo zvláště v nich, protože tam to víc bije do očí – kdy pojmenovávají nějaký příšerný problém s identitou, globalizací nebo politickou situací.

Tahle věc se nedá vymyslet ani nařídit. Pocit, že o něco jde, se šíří jako infekce. Dostáváme ho, stoupá nám teplota a svítí oči. K nám se obvykle zavleče z ciziny. Pořád se však nevzdávám naděje, že v české kotlině existují neznámé či zvláštně zmutované kmeny, které by byly schopny zanítit nejdříve místní populaci, aby brzy nato řádily i jinde. Jenže my jsme všichni strašně zdraví. I umělci jsou zdraví, protože jsou naočkovaní oslabenými kmeny světových uměleckých epidemií.

Neboli, když umění nevnáší do prostředí vzrušení, pak si nemůžeme stěžovat, že nikoho nevzrušuje. Ostatní je už jen technická otázka, ani peníze nebudou hrát takovou roli.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.